Reklama

Reklama

Určitě jste o něm četli v bulváru. Hollywoodské zlatíčko Johnny (Stephen Dorff) bydlí v proslulém hollywoodském hotelu Chateau Marmont. Jeho okolí brázdí v nadupaném Ferrari, a když je zrovna doma, bývá tam s ním dostatek krásných dívek nebo uklidňujících prášků, které mu pomáhají tenhle sladký život zvládnout. Z ničeho nic se jednoho dne přede dveřmi jeho apartmá objeví jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanning), jediný úspěch jeho jinak velmi nevydařeného manželství. Jejich setkání donutí Johnnyho, aby se ohlédl za svým dosavadním životem a upřímně si odpověděl na otázku, ke které dříve či později dospěje každý. Nešel jsem náhodou po špatné životní cestě? (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (289)

Vančura 

všechny recenze uživatele

Poslední snímek mé oblíbenkyně Sofie Coppolové (která je současně i autorkou scénáře) je přesně takový, jako jeho český název – plyne odnikud nikam. Což je trochu problém, protože on takový být chce, a současně nechce. Aneb natočit film o životní vyprázdněnosti a nudě není jen tak, protože budete vždy narážet na to, aby sama vaše umělecká výpověď nebyla nudná a „vyprázdněná“. Film sleduje krátký životní úsek jakési hollywoodské hvězdy, která je konfrontována se svou životní krizí prostřednictvím profláklého uměleckého prostředku – malého dítěte. Co nám chtějí všechny ty filmy jako Kolja, Cesta, Road to Perdition, Život je krásný, Kid, apod. říci? Je jejich hlavním poselstvím zpráva, že svět dospělých je ve své podstatě zpronevěřením všemu, čemu jsme věřili jako děti, a musí přijít nějaký Malý princ, aby nám řekl, že král je nahý? Proč tak často spisovatelé a filmaři sahají po malém dítěti, jako po ztělesnění nevinnosti, nezkaženého pohledu na svět, a příslibu naděje? Ve filmu Odnikud nikam je oním nevinným tvorečkem 12 letá Elle Fanningová, která má navzdory nízkému věku za sebou už slušnou filmografii. Její rolí je zde bezděčně zasadit semínko pochybnosti do nekonečného proudu flákání hlavního protagonisty, který je ve filmu zobrazen maximálně odpudivě, jak jen to je možné, aby si nad ním typický Čech závistivě uplivl. Drahé auto, kurvy na hotelovém pokoji, rozpadlé manželství, cigára a chlast... Nakolik lze asi v této postavě vysledovat autobiografické styčné body se samotnou režisérkou? Sofie Coppolová mě až doteď bavila tím, jak umělecky zápasila se svým údělem dcery slavného otce, jehož filmy stabilně okupují přední místa ve všech světových žebřících nejlepších filmů všech dob. Že to není lehký úděl a že se s ním celoživotně pere řada dcer slavných otců (u nás např. Tereza Boučková coby dcera celosvětově známého dramatika a spisovatele Pavla Kohouta) lze vysledovat i na tom, že režisérka ve svým dosavadních filmech variuje pořád stejné téma: pocity samoty a nepochopení v současném světě, komunikační vzdálenosti mezi lidmi, nedostatek empatie a porozumění pro druhého - Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta a i Odnikud nikam jsou různými variacemi téhož, a tento prvek opakování je právě dvousečný. Pokud se stále opakujete, vaší výpovědi to přidává na naléhavosti (viz spisovatelé, kteří přežili holocaust a celý život se k této traumatizující vzpomínce ve svých knihách vraceli, u nás např. A. Lustig). Na druhou stranu hrozí, že začnete nudit, a to je přesně případ Odnikud nikam. Osobně tento film vnímám jednak jako nepřesvědčivý, jednak jako prostě jenom nudný (a vlastně i zbytečný, protože totéž jinými slovy už bylo obsaženo v o 4 roky starší Marii Antoinettě z r. 2006, kterou považuji za mírně nedoceněnou). Proč bychom měli soucítit s nějakou hvězdičkou lidového nebe, když je celý současný svět designován tak, abychom k podobným exotům naopak vzhlíželi, a nekriticky je adorovali? Každoroční předávání Oscarů je opulentní přehlídkou podobných lidí, jako je Johnny Marco, kteří živí ohromný zástup lidí, a kterým je ztráta soukromí bohatě vynahrazena vysokými příjmy a aureolou íbrmenšů, jejichž spadlý vlas má stokrát vyšší cenu než polovina majetku Franty Vaňouse z Horní Dolní, který si o těchto celebritách denně čte ve svém oblíbeném bulváru. Ano, pokud je zde mj. hlavním poselstvím to, že i ti slavní to nemají jednoduché (a kdo má?), pak to beru, ale opakuji, že se nedovídám nic nového než staré známé klišé. Minulost ukazuje, že ne každý slavný herec musí život proflákat v sladkém pozlátku své slávy, a řada hollywoodských celebrit časem sekla s filmovou kariérou a životem hýčkané hvězdy, a daly se na pokání cestou Matky Terezy – namátkou mě napadá Audrey Hepburn a její angažmá v UNICEF, nebo třeba Brigitte Bardot a její zasvěcení zbytku života za práva zvířat. Kdo ví, jak by vypadal život Johnnyho Marca za 30 let? Hlavní hrdina mě nechal ledově klidným, a jeho názorový veletoč v závěru filmu byl jedním velkým WTF? momentem. Odnikud nikam je relativně jednoduchý film s jasnou vizí, kterou však režisérka mnohem zajímavěji sdělovala již ve svých předchozích filmech. Za mě osobně zklamání a 3*. () (méně) (více)

misterz 

všechny recenze uživatele

Po dramatickej stránke mi to nesadlo. Námet duševnej prázdnoty a momentu kedy si človek uvedomí, že má všetko no zároveň však nemá nič by sa dal spracovať aj lepšie. Strašne nevýrazné, pocitovo neutrálne, plytké a hlavne odtažité, dokonca tu výraznejšie nevynikol ani vzťah otca s dcérou. Pár momentov sa podarilo, ale celkovo ma to žiaľ nijak neoslnilo, snímku by sa skôr hodil názov Odnikiaľ nikam. Toto filmové spracovanie mi k téme nič nové ani zaujímavé nepovedalo. 50/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. ()

Reklama

Kryšpín 

všechny recenze uživatele

Sofia Coppola má strašně blízko k posedlosti, značí to její tři předchozí filmy: Vztah otec-dcera, prázdné výrazy herců, mladé dívky hledající své místo ve světě, hotelové pokoje, zajímavý výběr hudby a to vše zabaleno do melancholické nálady. Po Marie Antoinettě se vracíme zpět k nízkorozpočtovému filmu, ale to neznamená, že příjdete o Sofiino estetické vyprávění. Hned na začátku sledujeme v jednom záběru černé Ferrari, které jezdí dokolečka na dráze. Tím nám naexponovala hlavního hrdinu, jehož život se točí pořád dokolečka a nevede nikam (takže název filmu je jasný). Zbytek filmu se nese ve stejném duchu. Sofie beze spěchu vypráví Johnnyho život a svou pomalostí to dovádí až ke komičnosti. Důkazem je scéna odlitku tváře, kde je celý proces a střih jako by tu neexistoval. Minimální počet dialogů ve vás evokuje film Ztraceno v překladu, stejně tak i život v hotelech, který režisérka zná tak moc dobře. Ale celé se to vleče odnikud někam. ()

freddy 

všechny recenze uživatele

Zvláštní film se zvláštní atmosférou a zvláštními postavami. Ale asi mám pro podobné filmy slabost, protože i přes všechny ty zdlouhavé statické záběry beze slov a takřka nulový děj jsem nedokázal od filmu odtrhnout oči. Jsem zkrátka odchovaný cyklem "Americké nezávislé léto", který na ČT sleduji někdy od roku 2003, a kde několikrát byly k vidění právě podobně laděné filmy, a i když tenhle film nebyl k vidění v rámci tohoto cyklu, tak mi přesto přišel něčím zajímavý, jen to něco nedokážu pojmenovat. Ale abych byl upřímný, od Sofie Coppoly jsem čekal něco víc, než slabší recyklaci jejího majstrštyku "Ztraceno v překladu". Ač mě prostředí hotelů a téma samoty ve filmech fascinuje, zde byla až moc velká a viditelná snaha o nějakou formu umění, která mi není zase tak blízká. Nevím, jestli bych v tuto chvíli ten film chtěl někdy vidět znovu, ale na první zhlédnutí musím konstatovat, že ten film docela ušel a alespoň na to průměrné hodnocení v mých očích dosáhl, a proto ode mne ty tři hvězdy nakonec získává. ()

Wysch 

všechny recenze uživatele

Neskutečně zajímavej snímek, kterej je sice prázdnej, protože je o prázdnotě (uvnitř sama sebe) a nemá doslovnej konec (má vůbec nějakej?), ale za to je až po krk nabytej filmově krásnou řečí, krystalickýma emocema a příjemně komorní atmosférou. Co na tom, že tenhle film je potřeba brát úplně jinak, než řadu americkejch filmů, že je třeba k němu přistoupit spíš jako k nezávislýmu evropskýmu počinu, že se budeš chvílema dost nudit, protože Coppolka si dělá s divákem co chce a řada scén (hlavně z úvodu) je zbytečnejch nebo zbytečně dlouhejch. Tenhle film je krásnej svojí filmovou řečí, která nepotřebuje hordy a kvanta dialogů a vůbec nepotřebuje vysvětlovat všechno, co se vysvětlit dá. Tenhle film je krásnej, protože se krásným stává asi ve chvíli, kdy Johnny otočí klíčkama v zapalování a nechá svoje ferrari stát uprostřed oranžovejch polí. Tenhle film je nádhernej svojí poetičností a atmosférou a naprosto odlišným přístupem, kterej vyžaduje asi jinýho diváka. Rozdíl bude asi v tom, že tohle je moje první setkání s Coppolkou, a tak nemůžu posuzovat, co všechno už divákovi řekla v předchozích filmech. A je to krásný herecký setkání s Dorffem, kterýho mám pořád v paměti jako toho hezounka z Bladea. A setkání jsou o to hezčí, že mi vydrží zatraceně dlouho. Tenhle film se totiž dá prožít znovu, ale pouze za předpokladu, že si ho prožiješ už na prvním rande. Nepříjemně příjemný a lezavý film! [DVD] ()

Galerie (60)

Zajímavosti (12)

  • Stephen Dorff v hotelu kdysi několik měsíců žil a oslavil v něm své 21. narozeniny. Na přání režisérky, aby znovu nasál hotelovou atmosféru, se sem opět přestěhoval. “Tím, že jsem zde opět bydlel, jsem zažíval pocity podobné mojí filmové postavě. Lidé mě na chodbách poznávali, proto jsem často rozmýšlel, zda jít ven, do kina nebo si nechat přinést jídlo na postel, abych mohl být v klidu sám.” (Taninaca)
  • Originální název filmu Somewhere byl původně jen pracovním přízviskem. (oje)
  • Natáčení probíhalo v Los Angeles a Itálii v červnu a červenci 2009. (Dines)

Reklama

Reklama