Hrdina má strach

Filipova skvělá temná satira se nechá dlouho prosit o pointu, jakkoliv v průběhu vypravování sama nabízí řadu smysluplných a různě posilujících i demoralizujících vyvrcholení. Ústřední hrdina, hrdina svého druhu, trasuje svými – dílem sebeironickými, dílem „marloweovsky“ ironizujícími – výroky své existenční teritorium, které jako špinavé zrcadlo nastavuje rozpačitému dnešku plnému bohorovným hemžením ustrašených, pokouší štěstí, zkouší se obrátit se v příliš těsném sevření spokojeností a vyvažuje všechny své ztráty, jimiž společensky rostl, eventualitou iracionálního zvratu, nejčastěji vpádu do náručí vypelichané sekretářky nebo neopeřeného třeštidla. Halucinace, která nakonec film uzavře, musí vzhledem k nabízejícím se cestám zákonitě zklamat. Měl by po ní následovat dvouminutový sivý záběr na oponu s nápisem „přestávka“ a po tom dýchavičném stoupání v první polovině skličující sestup do úzkosti – třeba skutečně na stavbě… Přesto mě Rudolf Hrušínský jako vždy uchvátil – a i jeho přičiněním jsem při sledování tohoto filmu nesvědčil čemusi minulému, ale naopak sledoval to nejpřítomnější. (07.05.2018)

Celkem pohodová satyra s poněkud divným koncem, tedy alespoň pro mne. Nemůžu však upřít, že jsem se u sledování docela bavil a věřím, že to tahle na pracovištích fungovalo, protože dneska mi přijde, že je to snad ještě i horší. Všude samý bonzák, nebo vlezdoprdelka a opravdu schopných kolegů/kolegyň jako šafránu, o praktikách na různých pracovištích raději nemluvě. Herecké výkony slušné, Hrušínský jasně nejlepší – taky ale dostal pochopitelně nejvíce prostoru. Jo Kalič…taky jsme jednomu tak říkali… (14.10.2020)

"Co to tu kecám?" (...) Jako vždy výtečný Hrušínský ve svém přirozeném hereckém projevu (a v imo prime time své herecké kariéry), kdy je ale moc zajímavý prvek čtvrté stěny a krátkých vsuvek, monologů, k divákovi, stejně jako neskutečný ansábl herců ve vedlejších rolích (ani nebudu vypisovat), v satirické komedii o personalistickém politikaření během komunismu, kdy se hlavní hrdina Vavřinec jaksi chce "zastat pravdy" (tomuhle bolestně rozumím) a dostane se do spirály situací. Navíc je to dost krátká záležitost, ale i po letech neskutečně chytlavá, vždycky je fajn objevit zpětně něco takového, občas si Hrušínského dám v něčem takovém, pro mě je to pořád nejlepší český/československý herec a tak mě nikdy nepřestane bavit "ho objevovat" a tady je přesně v té poloze, v které ho zbožňuju. (16.06.2023)

"Já už jako dítě chtěl vidět, co udělá tygr, když se mu šlápne na ocásek." Šlapat na ocásek soudruhům se nemusí vyplatit, protože by se taky mohlo dostat soudružsky přes prsty. Jenže když se na něj šlápne v době, kdy jsou si soudruzi jistí, že se jich každej bojí, tak na takovou diverzní akci evidentně nejsou připraveni. A říkat pravdu, tak to je jasnej pokus o rozklad socialismu. To chápu i já, kterej jsem nikdy neopravoval soudružku učitelku při výkladu dějin. Tohle je prostě naprosto trefný a je logický, že si to muselo jít na pár let odpočinout do trezoru. (09.02.2022)

Už po přečtení komentářů je jasné, že tenhle film má to kouzlo, že často nahazuje a divák si má (může) věci domýšlet podle vlastních zkušeností a dostává tak další rozměr a nadčasovost. Jde spíš o inscenaci s pár nesmělými exteriéry, ale o to větší prostor tu dostávají herci. A co víc: výborní herci. Kolem geniálního Rudolfa Hrušinského rotují další hvězdy - Pešek, Sovák (podezřívám ho, že ta šlajfka byl jeho osobní nápad), Prachař, Moučka, Deyl, Lír, Menšík... Není třeba mít strach se na tento nenápadný film podívat. (20.11.2014)