Živoucí mrtvola

Kupodivu příjemná záležitost. Film se výrazně inspiroval Stokerovou předlohou, jen za upířím prokletím stojí věda. Profesor Tabani touží přelstít smrt, a tak vyrobí elixír života. Výsledkem je proměna v upíra - Draculu. Šerosvitná kamera snímá známý příběh za doprovodu velmi dobré hudby (Tassaduq Hussain), která míchá orientální prvky s hudbou evropskou. V napínavých pasážích (sestup do sklepení) zní šílené smyčce, jak je známe z Psycha či hammerovských hororů. Vůbec hudba je velmi pestrá a místy krásná - to když Draculova první oběť svádí smyslně křečovitým tancem (vypadá jako o trochu štíhlejší H.Růžičková) Dr. Harkera. A v jednu chvíli zazní i dixieland. Dracula pronese i zde památnou větu během vzdáleného vytí vlků: ,,Děti noci. Jak krásná hudba!" Kamera využívá důmyslné hry světel a stínů - nasvícené oči, obličej nořící se ze tmy, postava ve stínu. Draculův dům připomíná svojí rozlehlostí a strohostí středověký hrad - nechybí krb, lustr se svíčkami či prostorné schodiště. Herci jakoby se ocitli v němém filmu, a tak když nemluví, vyvalují oči, přehnaně se pitvoří a šklebí, grimasy doplňují nepřirozená gesta. Závěrečná automobilová honička je na mořskou nemoc, souboj Draculy a Harkerova bratra připomíná českou fackovanou. Pro diváka, který nikam nespěchá, je to příjemná výprava do orientu. Já si film svým způsobem užil... (07.12.2017)

Haluz všech haluzí. Kdo neviděl neuvěří, nepochopí. Viděl jsem a stejně jsem nevěřil a nechápal. Kam se hrabal Ed Wood a kam se hrabe Uwe Boll, Khwaja Sarfraz všechny nejhorší režiséry poráží na hlavu, on totiž poráží absolutně celou kinematografii a vůbec princip točení filmů. Nevím, co mě zaujalo víc, jestli příšerné a toporné herecké výkony, naprosto nečekaně se objevující taneční vložky např. poté, co postava uprostřed vypjaté hororové scény prohlásí "... chce se mi tančit..." a jde na to, nebo překvapující hudba kombinující motivy z klasické hudby i filmů v aranži pákistánských domorodců či jejich vlastní regionální tvorba. Při závěrečné scéně jsem si téměř přivodil zranění natrhnutím vnitřností nikoli ovšem strachem, nýbrž smíchem a nebyl jsem sám, řvalo celé kino, tedy asi těch 10 lidí, kteří film sledovali. V úhrnu ultimátní filmový zážitek! (19.03.2010)

Ak ste iba okoloidúci filmový konzument, unudenie vám hrozí teda dokonalé. Ak ste ale človek okúzlený pohyblivými obrázkami, resp. týmto žánrom samotným, táto rarita vám určite vykreše úsmev na tvári. Je to presne TEN DOKONALÝ SNÍMOK, ktorý spadá do kategórie ,,niečo také ste ešte nevideli,, a uštedruje jednu wtf scénu za druhou. Prečo som teda nešiel na maximum? No predsa len tá dynamika filmu ma akosi ubíjala. Predsa len však ide o skvost svetovej kinematografie. (02.05.2016)

Podobně jako lze filmy Eda Wooda z hlediska práce se střihem vnímat coby obrazoborecká experimentální díla, tak se i pakistánská adaptace Stockerova Drákuly jeví jako avantgardní dílo předznamenávající současný trend antidramatických přístupů k žánrovým konceptům, který praktikuje část festivalově orientovaných tvůrců. Jako v řadě dnešních realisticky stylizovaných snímků i zde divák dlouho sleduje postavy, u kterých až postupem času zjišťuje jejich motivy i samotnou roli ve vyprávění. Film dokonce zpřítomňuje trvání, které bývá na úkor akce z žánrových filmů odstraňováno eliptickým střihem – kamera takto postavy sleduje v dlouhých velkých celcích, kterak přecházejí či přejíždějí z místa na místo. Také dramatické situace končí do ztracena a publikum se až posléze z kontextu dozvídá, co se s postavami stalo. Film navíc odpírá identifikaci s postavami tím, že uplatňuje zcizující sekvence – v pravidelných intervalech je vyprávění přerušeno taneční či pěveckou scénou, která nemá žádný vztah k ději. Radikální je také samotné formální zpracování jednotlivých sekvencí – zpravidla je hudba v ostrém kontrapunktu k obrazu (dramatická hudba hřmí v klidných scénách a naopak rozverný swing ve chvílích velkého napětí). Fenomenálně obrazoborecká je skladba sekvencí, která jakoby vycházela z Kulešovových montážních experimentů, ale zároveň ukazuje jejich zastaralost v době po ustanovení klasického stylu. "Zinda Laash" ovšem není jen formální experiment. V rovině obsažených významů představuje výmluvný doklad zvrácenosti vědy, která z lidí činí otroky fyzických požitků – pouze víra může definitivně zastavit zlo. Žánrovou progresivnost filmu stvrzují sekvence, kdy hlavní upír podobně jako v "Near Dark" řídí automobil. "Zinda Laash" je vpravdě neprávem zapomenutý klenot světové kinematografie, který skýtá mnohovrstevnatou podívanou. (15.11.2009)

Takový film na motivy Draculy jsem ještě neviděla. Draculoviny jsou oproti tomu zápaďácky zaprděné. Herci se pohybují v Zinda Laash úžasně toporně, hází nepravděpodobné repliky a jejich mimika evokuje školní dramaťák, ale to není nic proti tanečním vložkám: mezi scénami, které příběh někam posunují se objevují docela nepochopitelné taneční a hudební vložky, které vytváří paradoxně docela odlehčenou atmosféru. Koho by napadlo, že ve filmu s upírskou tématikou se náhle roztančí pákistanské, prdelaté dívky na pláži, zpívající několik šílených minut o tom, že počasí je jako vymalované a že nastal čas mládí, skotačení a dovádění. (13.02.2010)