Obsahy(1)
Zapomeňte na Belu Lugosiho i Maxe Schrecka – nejdémoničtější inkarnaci hraběte Drákuly ztvárnil herec s pseudonymem Rehan v zapomenutém skvostu pákistánské kinematografie Živoucí mrtvola. Fenomenální dílo spojuje to nejlepší z Eda Wooda a Bollywoodu do celku, z něhož vám nevěřícně polezou oči z důlků. Toporné herecké výkony, forma ignorující veškeré zásady tradičního filmového jazyka, nemotivovaná taneční a pěvecká čísla, absurdní fantastický příběh naroubovaný na tradicionalistické poselství o zhoubnosti vědy a spásnosti víry – to vše ve filmu, kde upíři lační po krvi malých dětí, za svými oběťmi jezdí autem a svádí dramatické peckovačky s lidskými protivníky. Z hlediska formy představuje Živoucí mrtvola až překvapivě avantgardní dílo. Přichází s radikálním kontrapunktem hudby a zobrazované akce, kdy dramatická hudba hřmí v klidných scénách a naopak rozverný swing zní ve chvílích velkého napětí. Obrazoborecká skladba sekvencí jakoby vycházela z Kulešovových montážních experimentů, ale zároveň ukazuje jejich zastaralost v době po ustanovení klasického filmového stylu. Rozvolněné vyprávění, které sleduje postavy v obyčejných situacích, předznamenává trend antidramatických variací na žánrové snímky, s nimiž přišel Michelangelo Antonioni a jaké nyní představují jeden z trendů festivalově orientované kinematografie. Ve své době enormně skandální film si jako první v historii Pákistánu vysloužil certifikát přístupnosti pouze pro dospělé, ale i tak někteří diváci nedokázali morálně odpudivý snímek snést a jedna žena dokonce při projekci utrpěla zástavu srdce. (Festival otrlého diváka)
(více)Recenze (14)
Takový film na motivy Draculy jsem ještě neviděla. Draculoviny jsou oproti tomu zápaďácky zaprděné. Herci se pohybují v Zinda Laash úžasně toporně, hází nepravděpodobné repliky a jejich mimika evokuje školní dramaťák, ale to není nic proti tanečním vložkám: mezi scénami, které příběh někam posunují se objevují docela nepochopitelné taneční a hudební vložky, které vytváří paradoxně docela odlehčenou atmosféru. Koho by napadlo, že ve filmu s upírskou tématikou se náhle roztančí pákistanské, prdelaté dívky na pláži, zpívající několik šílených minut o tom, že počasí je jako vymalované a že nastal čas mládí, skotačení a dovádění. ()
Haluz všech haluzí. Kdo neviděl neuvěří, nepochopí. Viděl jsem a stejně jsem nevěřil a nechápal. Kam se hrabal Ed Wood a kam se hrabe Uwe Boll, Khwaja Sarfraz všechny nejhorší režiséry poráží na hlavu, on totiž poráží absolutně celou kinematografii a vůbec princip točení filmů. Nevím, co mě zaujalo víc, jestli příšerné a toporné herecké výkony, naprosto nečekaně se objevující taneční vložky např. poté, co postava uprostřed vypjaté hororové scény prohlásí "... chce se mi tančit..." a jde na to, nebo překvapující hudba kombinující motivy z klasické hudby i filmů v aranži pákistánských domorodců či jejich vlastní regionální tvorba. Při závěrečné scéně jsem si téměř přivodil zranění natrhnutím vnitřností nikoli ovšem strachem, nýbrž smíchem a nebyl jsem sám, řvalo celé kino, tedy asi těch 10 lidí, kteří film sledovali. V úhrnu ultimátní filmový zážitek! ()
Kupodivu příjemná záležitost. Film se výrazně inspiroval Stokerovou předlohou, jen za upířím prokletím stojí věda. Profesor Tabani touží přelstít smrt, a tak vyrobí elixír života. Výsledkem je proměna v upíra - Draculu. Šerosvitná kamera snímá známý příběh za doprovodu velmi dobré hudby (Tassaduq Hussain), která míchá orientální prvky s hudbou evropskou. V napínavých pasážích (sestup do sklepení) zní šílené smyčce, jak je známe z Psycha či hammerovských hororů. Vůbec hudba je velmi pestrá a místy krásná - to když Draculova první oběť svádí smyslně křečovitým tancem (vypadá jako o trochu štíhlejší H.Růžičková) Dr. Harkera. A v jednu chvíli zazní i dixieland. Dracula pronese i zde památnou větu během vzdáleného vytí vlků: ,,Děti noci. Jak krásná hudba!" Kamera využívá důmyslné hry světel a stínů - nasvícené oči, obličej nořící se ze tmy, postava ve stínu. Draculův dům připomíná svojí rozlehlostí a strohostí středověký hrad - nechybí krb, lustr se svíčkami či prostorné schodiště. Herci jakoby se ocitli v němém filmu, a tak když nemluví, vyvalují oči, přehnaně se pitvoří a šklebí, grimasy doplňují nepřirozená gesta. Závěrečná automobilová honička je na mořskou nemoc, souboj Draculy a Harkerova bratra připomíná českou fackovanou. Pro diváka, který nikam nespěchá, je to příjemná výprava do orientu. Já si film svým způsobem užil... ()
Podobně jako lze filmy Eda Wooda z hlediska práce se střihem vnímat coby obrazoborecká experimentální díla, tak se i pakistánská adaptace Stockerova Drákuly jeví jako avantgardní dílo předznamenávající současný trend antidramatických přístupů k žánrovým konceptům, který praktikuje část festivalově orientovaných tvůrců. Jako v řadě dnešních realisticky stylizovaných snímků i zde divák dlouho sleduje postavy, u kterých až postupem času zjišťuje jejich motivy i samotnou roli ve vyprávění. Film dokonce zpřítomňuje trvání, které bývá na úkor akce z žánrových filmů odstraňováno eliptickým střihem – kamera takto postavy sleduje v dlouhých velkých celcích, kterak přecházejí či přejíždějí z místa na místo. Také dramatické situace končí do ztracena a publikum se až posléze z kontextu dozvídá, co se s postavami stalo. Film navíc odpírá identifikaci s postavami tím, že uplatňuje zcizující sekvence – v pravidelných intervalech je vyprávění přerušeno taneční či pěveckou scénou, která nemá žádný vztah k ději. Radikální je také samotné formální zpracování jednotlivých sekvencí – zpravidla je hudba v ostrém kontrapunktu k obrazu (dramatická hudba hřmí v klidných scénách a naopak rozverný swing ve chvílích velkého napětí). Fenomenálně obrazoborecká je skladba sekvencí, která jakoby vycházela z Kulešovových montážních experimentů, ale zároveň ukazuje jejich zastaralost v době po ustanovení klasického stylu. "Zinda Laash" ovšem není jen formální experiment. V rovině obsažených významů představuje výmluvný doklad zvrácenosti vědy, která z lidí činí otroky fyzických požitků – pouze víra může definitivně zastavit zlo. Žánrovou progresivnost filmu stvrzují sekvence, kdy hlavní upír podobně jako v "Near Dark" řídí automobil. "Zinda Laash" je vpravdě neprávem zapomenutý klenot světové kinematografie, který skýtá mnohovrstevnatou podívanou. ()
Smál jsem se od začátku do konce a vážně už hodně dlouho jsem se takto nepobavil. Tak proč nedat plné hodnocení? ___ Film působí především po stránce režie a střihu jako dokonalý protipól klasickému Hollywoodu. Příběh samotný ale vůbec tak šíleně nepůsobí - ostatně je to adaptace západní literatury. Jsou zde určité věci, na které asi euroamerický divák není zvyklý (Dracula ujíždějící v autě - dokonalý příklad za všechny + nijak nemotivované taneční vsuvky) ale samotný příběh je v podstatě dost tradičně vystavěný. ()
Galerie (6)
Photo © Ventura Distribution
Zajímavosti (2)
- Film takmer nevyšiel, nakoľko cenzori mali pocit, že film je príliš vulgárny. V pôvodnej verzii boli taktiež všetky tanečné scény odstránené. Cenzori mali pocit, že sú tým ženy sexuálne provokatívne. (Real Tom Hardy)
- Natáčanie filmu prebiehalo v pakistanskom meste Láhaur. (Real Tom Hardy)
Reklama