Štěňata

Co to byli pracovní umístěnky už současná mladá generace nemá ani potuchy. Tento snímek jim to může ukázat spolu s tím, jak se tomu mládež snažila vyhnout. Těžko hodnotit reálnost potíží s úmorným a neúspěšným hledáním bytu v 50. letech, ale na faktu zůstává, že tento problém přetrval do dnešních dnů. Nato, že film byl natočen v době, kdy vznikala jedna agitka za druhou, krapet připadá jak z jiného světa. Natočen byl v klidném nespěchajícím duchu a tak dnešnímu diváku může již připadat místy nudně. Jako výpověď o problémech a starostech tehdejší mládeže však dopadl velmi dobře. (28.02.2014)

Podle původního námětu Miloše Formana, který je v titulcích filmu, uveden i jako pomocný režisér. Proto tedy tento černobílý snímek, ať tou dobou bylo ještě celkem brzy, tak ve své výsledné podobě nesl už některé zajímavé prvky rodícího se "formanovského" stylu. Film se vůbec zajímá ve své době docela ožehavým problémem takzvaných umístěnek pro absolventy středních a vysokých škol. Ještě nikdy předtím v žádném jiném filmu poválečných let jsem neviděl generační spory mezi rodiči a jejich bořícími se dospívajícími dětmi. Snad i díky tomuto tématu, se tento film tak trochu vymaňuje z jinak bezbřehé stupidity převážně budovatelských snímku oněch let. Víc než jen běžný příběh o mládeži i když vše končí optimisticky a příkladně. Ve filmu Zpíval co jsem si všiml Josef Zíma s orchestrem tehdy velmi populárního Karla Krautgartnera. Krásné role pro mladého Jelínka, Panýrkovou a krásnou Brejchovou. Ale také třeba pro Jana Pivce, přísného otce Oty (Rudolf Jelínek). Žádnou komedii ale určitě nečekejte-:))) Neboť prvky jako např. demonstrativní pokus o sebevraždu, mi jí v tomto ohledu v žádném případě nepřipomínají. Jeden z lepších filmů Ivo Nováka za 3,5/5*. (16.05.2007)

Štěňata jsou jedním z těch filmů, které pro budoucnost zakonzervovala kritika v Bánské Bystrici. Není to sice takový kalibr jako Tři přání, Zde jsou lvi, Konec jasnovidce nebo Hvězda jede na jih, ale pořád je to jen přehlídka marnosti polarizovaná optikou mládí. Ve své době to samozřejmě byla událost, ale co nám zůstalo? Venkoncem nic zvláštního. Hysterické naivní mládí (zejména Jelínek, příšerný naturščik Panýrková a bohužel i Nesvadba s Brejchovou), které chce všechno řešit ihned, okamžitě, nemyslí na zítřek, nemá ohledy na nikoho. Starší generace rodičů je zobrazena schematicky jako slepá opatrnost (neuvěřitelně špatně obsazená dvojice Pivec-Waleská), stejně tak je tu jako naschvál zobrazen pedagogický sbor jako sbor hlupáků, kteří dávají matury i těm, kteří záměrně tu zkoušku sabotují. A proč? Protože to myslí dobře? Nebo se naopak bojí toho, aby sami neměli špatné posudky za ty, které by nechali rupnout? Svět Štěňat je svět zdánlivých překážek, které jsou hrozivé a nespravedlivé v očích dětí, ale reálně jsou součástí života dospělých lidí v 50. letech i dnes. Co se od té doby změnilo? Nic. Snad jen vůle pedagogického sboru podpořit děcka u maturity vzala za své spolu se vznikem Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání. Ale zase si můžete zaplatit hotel i v místě svého trvalého bydliště. (15.02.2024)

Jestli mi Štěňata přijdou v něčem opravdu zajímavá, pak je to především ambice referovat potíže tehdejší dospívající mládeže (a tehdejší stav Prahy) s takovou důsledností, která je spíše typická pro filmy následující dekády.  Sledujeme zde humorně laděný (i lehce ironický) vývoj mladého páru, který prochází od jednoho nezdaru k druhému, dokud si oba neuvědomí, co vlastně jeden od druhého chtějí. Navíc se nám zde otevírá obraz tehdejší Prahy, která má se svými špinavými zákoutími a drolící se omítkou opravdu daleko k blyštivému charakteru socialistického velkoměsta. Ne nadarmo se nejspíš na filmu podílel jako scénárista a pomocný režisér Miloš Forman. (12.02.2021)

Sympatický film, který jistě pobavil a ty, kteří nezažili systém umístěnek, jistě i poučil. Jarka Panýrková byla moc hezká dívenka. Bylo to trochu ztřeštěné, ale aspoň to získalo punc, a to asi autoři chtěli (začínající Miloš Forman jako jeden ze scénáristů a pomocný režisér). Novopečeným zdravotním sestřičkám se nechce z Prahe. Věčně stejný problém, akorát v dnešním liberalismu jim v tom nikdo nebrání, jenže na to doplácejí nemocní na venkově a zvláště na okrajích republiky. Afektovaný akt Jany Brejchové - musí to být strašné odejít z takového města jako je Praha... A pak svatba a starosti, kde přespat, jak sehnat byt. A šťastný konec, Ota pochopí, že jistě nalezne své uplatnění v místě, kde bude sloužit jeho manželka... (28.11.2019)