Top Gun: Maverick

"Kde to jsem?" ptá se Maverick poté, co v zaprášené a začouzené letecké kombinéze (právě přežil havárii testovacího letounu) navrávorá do přeplněného motorestu v jakémsi americkém zapadákově. Všichni zírají s otevřenou pusou, nikdo se nezmůže na slovo, jen malý chlapec vedle něj poděšeně špitne: "Na Zemi." Je to samozřejmě skvělá punchline - Maverick v tu chvíli opravdu vypadá jako návštěvník z vesmíru - všichni jsme se v kině pobaveně zasmáli. Tahle scéna má ale podle mého i jiný, symboličtější rozměr. Dlouho jsem neviděl film, který by se tak vehementně snažil dokázat, že existuje mimo veškeré (geo)politické, socio-ekonomické a ekologické pozemské vztahy. Z toho, řekl bych, plyne velká část slasti, kterou divákům - vedle fyzikality leteckých scén a potěchy z krásných těl lidí i strojů - přináší. Svět, který zobrazuje, je tak lákavě prostý a nekomplikovaný, předvídatelný, pravidelný a čitelný, radost pohledět. Nepřítel sice nemá žádnou tvář ani jméno, ale rozhodně si ho nespletete, když přijde na věc. Historická paměť, dá-li se tady vůbec o něčem takovém hovořit, začíná a končí děním v předchozím dílu. Manuály ke strojům, nejlepším to přátelům člověka, jsou dobré leda tak na to, aby skončily v koši. A tak dál. A tak dál. Už od začátku je ale jasné, jak marná tahle snaha o vyloučení světa z rovnic, vykopnutí světa předními dveřmi, je. Nepřítel je sice prostě Nepřítel (nebo "nepřátelská mocnost"), ale vy z tolika náznaků jasně vidíte, že jde o Rusko, i když to nikdo otevřeně nepřizná. Stíhací letouny sviští nízko nad zemí, kličkují zalesněnými kaňony, všechno to vypadá a zní úžasně, rychlost je hmatatelná, srdce vám buší zrychleně, každý obrat je jako prozření, ale i ten jediný (sluncem zalitý) obraz s digitálními pelikány, které rozežene prolétající stíhačka, stačí na to, aby ve vší té naleštěnosti začaly vznikat jemné praskliny, abyste začali přemýšlet nad tím, jaký dopad mají tyhle velké a rychlé stroje na zabíjení na život "tam dole", což následně korunuje scéna, v níž při nacvičování útoku havaruje jeden z letounů po srážce s ptáky. A to že vás něco takového napadá, to že nad něčím takovým vůbec dumáte, ukazuje, že i při sebevětší snaze o jeho zapření se vám svět vždycky vrátí zadními vrátky - ne, on vám do pečlivě vyklizené místnosti doslova nateče proudem, prosákne každou spárou, každou škvírou, dírkou, puklinou, není před ním úniku -  jiný už ani život "na Zemi" být nemůže. A to je zdaleka nejslabší bod celého filmu. Bavil jsem se, trnul, vznášel se, užíval si tu závrať, ale dělalo mi potíž brát ho jako ryzí spektákl, bezmyšlenkovitě, prostě se mu oddat a nechat se jím vynést do stratosféry, i když se mi snažil tenhle klíč znovu a znovu podsouvat v hesle "nepřemýšlej, jednej". Chtěl jsem, ale nešlo to, ne ze sedačky ve světě, který si všemožnými snahami o slastná "zjednodušení" vytrpěl za poslední století víc než dost. (25.07.2022)

Povědomý soundtrack se line Imaxovým sálem a začíná jeden z posledních starosvětsky koncipovaných filmů v tom nejlepším smyslu slova. Tom Cruise je skutečně samorost, který si jde za svým a je odhodlám udělat maximum pro absolutní konsternaci diváků v kinech. Jeho výcvik ve stíhačce a celkový trénink bere dech a na tom plátně je skutečně znát, že nesledujeme pouze to plátno zelené, ale skutečné záběry z kokpitu. Jasně, příběhově se vymyslela jednoduchá zápletka, na kterou se naroubavaly ty samé dějové linky, jež známe z původního filmu, včetně takřka totožných scén a dalo by se snad až hovořit o remaku...na který by však mohl být nebožtík Tony Scott patrčičně hrdý, protože to, co nám doručil mnohdy neuznáznavaný Joseph Kosinski, se může geniálnímu Scottovi směle rovnat. ANo, i zde jsou scény, které jsou trošku zdlouhavější a občas mě předvídatelné scény štvaly, ale jakmile se sedne do stíhačky, je vše odpouštěno. Hlavně po finále, které je vyloženě dechberoucně napínavé a dokázalo překvapit. Pro mě to není desítka a není to ten film, co by mě absolutně odrovnal, na ten stále letos čekám, ale spolu s Batmanem nejlepší film roku rozhodně. Jděte na to do Imaxu, než na plátno zaútočí dinosauři. (05.06.2022)

Nostalgie jako prase pohoněná lidskou touhou bořit limity. Cruise oživuje zápal pro věc a vyráží do boje za lidi v odvěké válce mezi člověkem a strojem, který ho má nahradit. Testem je Mission Impossible = (asi) Sovětům zrušit nedobytnou a dobře stíněnou základnu na vývoj nukleárních hlavic. Celkem aktuální... nostalgické a přesto aktuální. Herci výborní. Teller s Powellem především. Stejné namachrované paka jako minule se učí táhnout za jeden provaz a překonat své limity a Maverick jako šéf co je to má naučit. Přímočarý a jednoduchý příběh je skvěle podaný a rozkošatěný přesně v těch správných místech, kdy hlavní hrdina hledá své místo ve světě. Pasáže s Kilmerem jsou parádní a Jennifer Connelly je zase jednou úžasná. No a Tom Cruise to celé nese na bedrech se silou poslední právoplatné hvězdy v Hollywoodu. Vymírající druh. Akce je kapitolou samou o sobě. Blbnutí v Top Gunu je rozehřívání před závěrečným infernem, které smete nejen v IMAXu, ale i obyčejném kině. Luxusní manévrování v F-18 (a ještě jednom dalším ikonickém stroji) s napínavými leteckými bitkami, které diváka přikovají k sedačce. Svět byl na dvě hodiny v pořádku a zase jednou fungoval tak jak má a já si to dost užíval. Vaším nepřítelem je čas! (25.05.2022)

Solitérní Maverick Tom Cruise si může výskat. Jeho lavírování s uvedením očekávaného Top Gunu do kin se vyplatilo a návrat do téhle školy plné elitních pilotů s chováním středoškolských floutků představuje mainstreamovou kino-zábavu v té nejryzejší podobě. Stíhačky stíhají, heroické řeči se pronášejí a sluneční brýle umně skrývají rozbolavělá srdíčka. Zatímco prvnímu Top Gunu je (obvzlášť s odstupem) poměrně snadné se vysmívat, vrchol americké propagandy byl aspoň zaměřen na konkrétního nepřítele. Nyní však Spojené státy s nikým neválčí, a tak je hrozba v podobě bezejmenné jaderné mocnosti neurčitá a sterilní. Druhý Top Gun už se nemusí snažit nikoho přesvědčit o důležitosti jakýchkoli hodnot, namísto toho je velmi zručně zpracovanou popcornovkou, která fanouškům adrenalinované akce dodá přesně to, co slibuje. (19.06.2022)

Častější je asi koncept "love to hate" filmů. Top Gun je pro mě "hate to love" film. Film, na který jsem přišel připravený ho prozívat, protože všechny velechválené Mission Impossible mě naprosto nudí a Tom Cruise coby maskot zločineckého pseudonáboženského kultu pro mě není zrovna týpek, ke kterému bych cítil sympatie. Jenže Top Gun mě ukolébal, a to i přes to, že místy vypadá jako náborové video totalitního státu po vzoru neironicky míněné Hvězdné pěchoty a konec mě vyloženě zklamal tím, že žádná postava nemusí udělat těžké rozhodnutí, ačkoliv se film tvářil, že k tomu směřuje. Jenže ty stíhačky fakt krásně lítají, hezky to sviští a duní, a to cheezy melodrama jede. Ok, asi to nade mnou vyhrálo, ale nejsem rád! (23.05.2022)