Černý Petr

"Smím prosit?" - "Vždyť nehrajou.." - "A jo. Tak já přijdu eště." I dnes se najdou takoví jedinci jako Pucholtův výstavní tatar Čenda. Navíc kdo se nepotkal s pocitem lehkého ztracení na cestě životem, ten si pubertu neprožil. A právě díky tomu je tenhle zážitek z pozice nestranného pozorovatele taková pohoda. (04.01.2009)

Nebyť roku vzniku tohto filmu, podozrievala by som autorov, že mi dali do obývačky skrytú kameru a potom spísali moje dialógy s dcérou....naozaj geniálne napísané a vlastne aj stvárné. "Rady do života" verzus "absolútna ľahostajnosť". Asi by som mala prehodnotiť moje výchovné metódy! Kto zažil, pochopí. Videné v rámci Season Challenge Tour vol. 2. (12.08.2016)

"Teď si představ, že třeba Pavlu Vrbovou volizujou plameny." "Plameny se maj." Ty dialogy, TY DIALOGY! Jsou naprosto smrtící. A Pavla Vrbová? Jo, plameny se maj. Tohle není film o ději, tohle je film o lidech, respektive o jejich prostých stránkách, bizarních stránkách, o obyčejné všední lidské trapnosti. Kterou každý z nás tak moc dobře zná. A kdo tvrdí, že ne, tak ten dvojnásob. "Zajímavý... Vole... Pro tebe je to zajímavý?" (07.07.2014)

Film s ďalším príbehom, ktorý staršej generácii reálne a hodnoverne ponúka spomienku na niekdajšie trpké režimové zmýšľanie a mentalitu, ktorú si nejeden z našich rodičov musel pretrpieť a nám mladším ponúka akúsi sebareflexiu a uvedomenie si, aký môžme byť radi, že tá doba je už dávno za nami. Tragikomický sa môže zdať dej najmä západným štátom, u nás to bola krutá realita, dnes už aj mne trošku úsmevná, no pravdivosť niektorých dialógov a fráz zostala dodnes nezmenená. Formanova zručnosť je cítiť, viac než réžiu by som však vyzdvihol herecké výkony mladých, Jakima a Pucholta. 80%. (06.01.2009)

-Smím prosit? -Dyť nehrajou. Nestárnoucí portrét mladého člověka na rozcestí i výpověď o zacykleném světě mezigeneračního neporozumění. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. monologů otce, vzorového patriarchy ze staré školy). Mohli bychom filmu vyčítat nevyrovnaný rytmus (o jehož kontrolu se třeba v Láskách staral Menšík), jenže agonie trapnosti a rozpačitého ticha, která nemá konce, zapadá do snahy ukázat mládež bez idealizování, takovou, jaká skutečně byla (a nejspíš stále je) - váhavá, nesamostatná, bez ambicí. Mladí hrdinové nemají vzory, které by následovali a sami se k činnosti motivovat nedokážou a vlastně ani nemají prostor k tomu, aby se rozhodli nezávisle. Petr nechce či nedokáže být ani fízlem bdícím nad zákazníky, ani tvrdě makajícím dělníkem. Zajímá ho jen Aša, kterou ale zase moc nezajímá Petr (pokud zrovna nepotřebuje nakládané okurky ze samoobsluhy). Svou dramaturgickou rozvolněností (několik volně provázaných epizod bez výraznějšího vývoje zápletky nebo hrdiny) zachází film podobně daleko jako některé experimenty francouzské nové vlny (např. U konce s dechem). Výsledný efekt je ovšem diametrálně odlišný - přiblížení se skutečnosti, nikoliv její rozbití. Zakončení nikam nevedoucího cyklu Petrových drobných trapasů a otcových velkých moralizujících výstupů mrtvolkou (přerušenou jedním příznačně apatickým pohledem) pak podobně jako „zatuhnutí“ postav v Intimním osvětlení vydává za tisíc slov. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Radko, Kimon, jahol, slunicko2 (14.06.2012)