Lenny
Režie:
Bob FosseKamera:
Bruce SurteesHudba:
Ralph BurnsHrají:
Dustin Hoffman, Valerie Perrine, Jan Miner, Bob Collins, Richard O´Barry, Kathryn Witt, David Joseph Martinez, Ted Sorel, Glenn R. Wilder, Bob Fosse (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V mnoha ohledech necenzurovaný životopisný film pojednává o Lennym Bruceovi, který patřil k nejslavnějším poválečným ikonám americké satiry a stand-up komiky. Provokatér, narozený jako Leonard Alfred Schneider, se nezastavil před ničím, a jeho vulgární, nicméně trefné anekdoty, řízené rytmem jazzové improvizace, si získaly oblibu široké společnosti, ať už byly namířené proti sexuálním stereotypům či politickému tyátru. Spolu s tím, jak Bruceova sláva na konci 50. let mohutněla, rostly showmanovy patálie se striptérkou, a později manželkou, Honey Harlowovou, ale též jeho problémy s drogovou závislostí. Zároveň jeho nepřehlédnutelné a buřičské výkony začaly přitahovat pozornost mravokárných spolků i úřadů, načež se pár musel vyrovnávat s puritánskou legislativou. Lenny Bruce se výrazným způsobem zasadil o svobodu projevu, kterou si dnes na mnoha frontách spojujeme s rozeštvanou Amerikou 60. let. Zaplatil za to ale krutou daň… Životopisné drama, obohacené o dokufikční styl, natočil výtečný choreograf, muzikálový režisér a tvůrce hudebních filmů Bob Fosse (Sweet Charity, Kabaret, All That Jazz). Snímek získal hned šest nominací na Cenu Akademie, naneštěstí roku 1975 měl silné soupeře, a to v podobě Kmotra II a Čínské čtvrti. Navzdory tomu například Valerie Perrinová za roli Honey Harlowové získala na MFF v Cannes ocenění za nejlepší herečku. Po Motýlkovi Dustin Hoffman v Lennym prokázal své chameleonské herecké umění, které dále rozvíjel ve filmech Všichni prezidentovi muži, Kramerová versus Kramer či Tootsie. O neukázněný hudební doprovod se postaral oscarový jazzman Ralph Burns, jenž s Bobem Fossem spolupracoval už na muzikálu Kabaret. Na syrovém ztvárnění Lennyho života nese svůj velký díl šerosvitná kamera Bruce Surteese, jenž „ztvrdil“ obrazový naturel kriminálek a westernů s Clintem Eastwoodem (Oklamaný, Drsný Harry, Joe Kidd, Tulák z horských plání). Autentický charakter vyprávění má původ především ve scénáři Juliana Barryho, který převedl Lennyho dramatický příběh na stříbrné plátno z vlastní broadwayské divadelní hry stejného jména. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (68)
Úsporný pseudodokument hladící zornice podmanivým černobílým fráčkem a hektolitry hustého cigaretového kouře. Lenny Bruce, upřímné hovado, obhroublý kecal a čuně se srdcem na správném místě v marném boji se sebrankou naškrobených vojebávačů telat, bez jejichž kvant soudních procesů na téma obscénnost by se tisíce stran kvalitní literatury nedostalo do širšího podvědomí a zbrklý ignorant by dokonce mohl prohlásit, že umělec, který s nimi tenkrát nebyl konfrontován, měl hovno co říci. Životopis z doby, kdy byla ještě žánrová šablona vystřihována z kartónu, z doby, kdy Dustin Hoffman nepřekypoval manýry vlezlého přizdisráče a sršel čímsi jako charismatem, prostě a jednoduše téměř po všech stránkách bezchybná záležitost. ()
Stalo se mi to naposledy u Taxikáře, kdy Robert De Niro stál s napřaženou rukou před zrcadlem a kladl otázku: "To mluvíš na mě?". Byl jsem tak moc ponořenej do jeho světa, tak moc uzavřenej v sobě, že jsem nevnímal prakticky vůbec nic. U Dustina Hoffmana to mám tak, že jsem ho vždycky vnímal jako skvělého herce, ale co do De Nirových kvalit, vždycky pokulhával. Už ne! Ten chlap přímo běží a strašně ho obdivuju. To jak vytvořil postavu komika, který se nebál kritizovat, je v mých očích naprostý vrchol hereckého ztvárnění. Při jeho slovech se mi podlamovala kolena, při pohledu na jeho úsměv, jsem chtěl zase žít o něco víc! Scéna s "blablabla" je úchvatná, má gradaci, a Hoffman se tady předvedl jako mistr. Ten film je o životních pravdách, filozofii ("Každý ženatý muž bude do pěti let ležet na koberci s otevřenou Dívkou měsíce a honit si ho, protože žena už mu na něj nechce sáhnout!") a o krutosti, která je někdy docela potřebná, ale nesmí překročit hranici. Ale je především o hereckém výkonu Hoffmana, jemuž skládám obrovskou poklonu. Lenny je unikát, Lenny je borec! ()
Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás. () (méně) (více)
Baví mě herci, kteří se vyhýbají jakýmkoliv škatulkám a dokážou excelovat i zaujmout v celé plejádě různých charakterních poloh. Baví mě Dustin Hoffman, který mě zatím skoro pozitivně v tomto směru překvapil a tentokrát mě naprosto nečekaně odzbrojil jako stand-up komik, v originálně pojatém dramatu ze života skutečné osobnosti. Hoffmanovi se povedla téměř nevídaná věc: přimět mě bezprostředně k tomu, abych se po celý film dokázal bavit i na značně vulgárním humoru plném sexistických a jiných troufalých narážek. Hoffman ty vtipy podává s takovou grací, že mu šlo jen stěží odolat a samotný film dýchá navíc sympaticky uvolněnou atmosféru, podobnou tomu jazzovému rytmu. Zpětně musím pochválit i zpracování, které se nesnaží kontroverzního komika Lennyho nijak zvlášť adorovat či kritizovat a zachovává si výrazný odstup od vynášení soudů, tedy mimo ty skutečné ze strany justice. Forma připomíná televizní defilé se sestřihem autentických záznamů, které až s prokládanými vzpomínky které dávají dohromady příběh. Kdyby šlo o klasický životopisný film o vzestupu a pádu, možná bych nebyl tolik nadšen, mozaiková forma mi velice padla do noty včetně černobílé kamery. Nevadilo mi chaotické střídání časových rovin, nechal jsem se unášet atmosférou a s postupným završením pohledu na kontroverzní osobnost Lennyho ocenil tento film i jako cenné svědectví doby. 90% ()
To Lennyho tepání amerického pokrytectví je vážně skvělý včetně argumentů v podobně srovnávání se zabíjením. Osobně si však neumím neumím představit, že bych za podobný představení platil a ještě ke všemu se při něm bavil. Dustin Hoffman opět skvělej, ale co mně kazilo zážitek, byly ty častý flasbacky, to bylo zmatený jako Goro v Tokiu. ()
Galerie (54)
Photo © United Artists
Zajímavosti (4)
- Pro Boba Fosse byl Dustin Hoffman jeho první volbou, proto mu také zaslal scénář. Přestože se Dustinovi scénář líbil, roli přijmout nechtěl. Foss však o něj usiloval natolik, že když se sním setkal v restauraci nebo ve společnosti, komediantsky padl na kolena a úpěnlivě jej prosil, aby roli přijal. (Rocky62)
- V rámci přípravy na roli si Dustin koupil kartičky, na něž si zaznamenával důležité informace, které o Lennym Bruceovi zjistil. Díval se na jeho filmy, četl knihy, hovořil asi se šedesáti lidmi, kteří Bruce důvěrně znali, a pečlivě se soustředil na postřehy o tom, jak by měl vypadat umělecký portrét postavy, která ještě nedávno žila. (Rocky62)
- Do role Lennyho byli zvažováni také Al Pacino či Cliff Gorman. (Rocky62)
Reklama