Dvojník

„Simon, give Rudolph his arm back!“ V umění docela často zpracovávaný motiv doppelgängera zasazen do bezčasí a kulis připomínající rozpustilé kousky létajícího cirkusáka Gilliama, k tomu něco z Kaurismäkiho a Procesu od Orsona Wellese a vznikne avantgardní cosi o tom, že život lze žít mnoha (leckdy hodně odlišnými) způsoby. Nesmělý obdiv k Mii sice vyvažoval nepřekonatelný odpor k projevu Eisenberga, ale zatímco u podobně laděného Mechanika, Villeneuveova Nepřítele či Lost Highway jsem měl pocit, že mě vcucnul vysavač a já se z něj dostanu, až on bude chtít, tak Ayoadeho lehce černohumorný lux příliš nefungoval. Apropo, neexistovat pro své okolí zase není tak špatné. Až se jednou ztratíte, nikdo vás nebude hledat.. (26.10.2016)

Když Hyde bere na zkušenou, pokouší Jekylla. Tvoje druhá tvář, má poklona. Má mou podobu, která se mi nepodobá. Vlastnosti, které já nevlastním. Ambicióznost, průbojnost, provokující dravost, sebevědomí, randí s vícero ženami...Toužebné vnitřní přání, já - hrdina. Dodává mi odvahu, jak zabojovat o ruku dívčinu, jak napadnout nenápadnost, vyzrát na nevýraznost, prodat svou práci, osobnost. Přivolat zpět svou existenci. Stát se sám sebou. Originálem, ne kopií. V nezdárném vesmíru procitnout, pochopit. Zaniklý, zamlklý cinkot života rozeznít. (26.10.2016)

*SPOILER* Silně atmosférická hra stínů aneb jak nevídaně plachej Eisenberg potkal svý zuckerbergovský alterego a za jeho vydatný pomoci se ještě víc zapletl do sociální sítě, v rámci níž alespoň kdysi (jakž takž) existovával. Richard sám sebe průběžně spoiluje a dělá to nesmírně šikovně (Put him down as a "maybe"). Camea Morrise a O'Dowda potěšily. (02.06.2014)

Obdivuhodné je, že i přes užití mnoha stylů a inspirací od Dostojevského a Kafky, přes Orwella, Gilliama, Gondryho až k Kaurismäkimu, se Ayoademu očividně ve spolupráci s Korinem podařilo vytvořit soběstačný styl a úchvatnou atmosféru. Dotaženost motivů a kompletní pochopení předlohy ale trochu chybí. (20.04.2014)

Disociativní Dostojevského novela zasazená do bezvýchodného kafkovského úřednického světa, navíc ukotvená v jakémsi bezčasí, kde největší hitem je japonská tklivá hudba. Vcelku záslužná óda na poruchu identity, tu a tam černo-humorná, občasně nimrající se v beznaději a ponižování, sem tam i tajuplná ... každopádně velmi velmi stylizovaná! 75%. (26.01.2015)