Andrej Rublev

Nemám chuť psát tento komentář, protože se obávám, že bych se mohl opakovat. Byl ale předem "objednán", takže splichtím pár vět, ve kterých se pokusím naštvat většinu uživatelů :-) Za prvé musím říct, že po dosledování jsem chtěl umřít. Ještě nevím, jestli to mám brát positivně či ne, takže tomu nechám neutrální hodnotu. Tenhle typ filmů, jako je Markéta Lazarová nebo právě Andrej Rublev, jdou zcela mimo mě. Přijdou mi odtažité, neosobní, rozhárané a samozřejmě - nezábavné. Ani na vteřinu se mi bohužel nestalo, abych přestal myslet na to, že sleduji film. Zapůsobilo na mě několik velmi povedených záběrů, převážně na stylového Rubleva v kápi, zaujaly dialogy (především na začátku), naštvalo mě týrání koní a pobavily některé kruté pohledy na poslední výdechy těžce zraněných lidí. Hudby jsem si takřka nevšiml, samozřejmě vyjma konce, kde na mě zapůsobila dojmem těžce účelovým. Tyhle filmy nechápu, a proto slibuji, že se jim do budoucna budu snažit vyhýbat... (02.11.2006)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Film je sice celkem dlouhý a místy by člověku mohl přijít i nudný, ale vtom na vás zaútočí scéna, kterou byste nečekali. Už od začátku je jasné, že je to nevšední dílo a když se vydržíte koukat až do nájezdu tatarů, nebudete litovat. Ten je jednak neskutečně brutální a mrazivý, ale hlavně, po něm už nepřijde ani chvilka nudy. Alespoň já se lépe soustředil ve druhé půli. Je to skvělý film a vyobrazení středověku snad nikde nedopadlo lépe. (20.05.2009)

I tento film Tarkovského spíš klade otázky, než něco vysvětluje, a doprovází je syrově melodramatickým obrazem. Kdybych měl jmenovat, bylo by to hned několik scén, které nadlouho utkvějí v mysli (čímž shrnuji hlavní rozdíl proti snovému Vláčilovi). Ať už úvodní trochu mimózní laškování s balónem, dovádění nahých pohanů, dobývání Vladimiru, horečné lití zvonu... Celý motiv filmu, obroda a očista, se na mě přenesl a cítím se myšlenkově hodně jinde. Obával jsem se původně, že budu potřebovat být na film speciálně naladěn, ale naladil si mě raz dva :) (12.08.2012)

Ve všech Tarkovského filmech (co jsem viděl) mi prostředí přijde spíše jako kulisa pro filosofické myšlenky hrdinů. Většinu jeho filmů jsem spíše nepochopil, Andreje jsem pochopil a možná právě kvůli "reálnému" středověkému prostředí. Tarkovský je opravdu mistr filmař a tahle jeho vize určitě nenechá hodně lidí chladnými. (27.01.2007)