Andrej Rublev

Nemám chuť psát tento komentář, protože se obávám, že bych se mohl opakovat. Byl ale předem "objednán", takže splichtím pár vět, ve kterých se pokusím naštvat většinu uživatelů :-) Za prvé musím říct, že po dosledování jsem chtěl umřít. Ještě nevím, jestli to mám brát positivně či ne, takže tomu nechám neutrální hodnotu. Tenhle typ filmů, jako je Markéta Lazarová nebo právě Andrej Rublev, jdou zcela mimo mě. Přijdou mi odtažité, neosobní, rozhárané a samozřejmě - nezábavné. Ani na vteřinu se mi bohužel nestalo, abych přestal myslet na to, že sleduji film. Zapůsobilo na mě několik velmi povedených záběrů, převážně na stylového Rubleva v kápi, zaujaly dialogy (především na začátku), naštvalo mě týrání koní a pobavily některé kruté pohledy na poslední výdechy těžce zraněných lidí. Hudby jsem si takřka nevšiml, samozřejmě vyjma konce, kde na mě zapůsobila dojmem těžce účelovým. Tyhle filmy nechápu, a proto slibuji, že se jim do budoucna budu snažit vyhýbat... (02.11.2006)

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)

Pověst, která tento středověký epos předchází, není daleko od pravdy. Některé scény jsou zcela geniální a nezapomenutelné. Na druhou stranu jsou tři hodiny dost a nejsem si jist, zda je celý ten čas dobře vyplněn. Druhá část byla místy zdlouhavá a ještě štěstí, že z letargie jsem se vždy dostal díky nějakému nevšednímu záběru, kterých je naštěstí dost. I tak patří Andrej Rublev mezi "must see filmy" díky nezpochybnitelnému režérskému umu Andreje Tarkovského, který zde prokázal. (02.10.2009)

Viděno v 205 minutové verzi. Obvykle nemám rád filmy takové délky, protože nedokáží naplnit smysluplně děj a nuda se dostaví v závěsu. Andrey Rublyov je jedna ze světlých výjimek a i když příběh je prostý, film jsem sledoval se zájmem. Děj je rozdělen do několika na sebe navazujících segmentů. Hlavním hrdinou je mnich Andrey, který se vydává do Moskvy malovat vnitřní prostory kostela. Tady se toho moc nestane, většinou se mluví o náboženství a o životu. V dalších částech jde ale cítit, jak moc Tarkovskij vyspěl jako filmař. Jeho dosavadní filmy byly spíše o několika málo lidech a kulisy nehrály větší roli. V prostřední části jsem měl naopak pocit, jako bych sledovat zrod velkofilmů, tak krásně je natočen nájezd Tatarů na ruské městečko. Syrové, reálné, atmosferické. Někdy máte pocit, že nebylo moc dbáno na to, jestli se někdo zraní nebo ne. Následuje krátká část s Andreyem, který se zavázal slibem mlčenlivosti poté, co zabil jednoho z nájezdníků. Poslední část věnovaná stavění zvonu už s předchozím dějem souvisí minimálně. Atmosférou a svým pojetím mi film hodně připomínal díla Ingmara Bergmana. (11.05.2014)

Jak natočit nenatočitelné? Jak říci to, co nelze říct? Opravdu lze jedním filmem obsáhnout lidský osud? Andrej Tarkovskij se o to celý život snažil, ale podařilo se mu to? Samozřejmě, že nikoliv, aspoň ne zde. Život je krutý, občas radostný a místy nedávající smysl, přesně takový je i film, přesto je možno obsáhnout lidskou duši, zvláště tu širokou ruskou? Většina bude tvrdit ano, já zastávám opačný názor. Tarkovskému se jeho snaha nezdařila, na druhou stranu, autorský rukopis je naprosto nezaměnitelný, což mu může spousta jeho kolegů závidět. Avšak i to má svá úskalí, akčním režisérem rozhodně nebyl, což je bohužel nepopiratelné, neboť tyto scény jsou značně podprůměrné, ale o ty přeci nejde, psychologie, to je jeho hlavní zbraň. Filmový vědci, které bych přirovnal k vykladačům snů, budou bez sebe štěstím, tolik vrstev, těch odkazů, od náboženských, přes latentní homosexualitu, až po oslavu prapůvodního slovanství. Je nutno si však položit nejdůležitější otázku. Opravdu to tam je? Není to vše jen věštění z křišťálové koule či přesněji řečeno, jako uspořádat mistrovství světa v hokeji, ani ne na milimetrovém ledě? Jistěže je, my se nikdy nemýlíme, neomylnost neexistuje, neboť kritizovat Tarkovského by bylo jako vychvalovat Mein Kampf, coby literární skvost. (30.09.2010)