Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Autobiografická filmová spoveď režiséra Andreja Tarkovského nastavuje zrkadlo jeho pamäti a svedomiu. Vo filme sa s poetickou ľahkosťou minulosť prelína s prítomnosťou, detstvo s dospelosťou, skutočnosť so spomienkou a predstavami. Počas pobytu v nemocnici štyridsiatnik Alexej vo vnútornom dialógu so svojou matkou bilancuje vlastný život. Spomína na detstvo, strávené na vidieku počas vojny, na bolestný rozchod rodičov, na budovanie nového povojnového života, na vlastné životné zlyhania a sklamania. Poeticko-filozofický komentár filmu tvoria verše básnika Arsenija Tarkovského, režisérovho otca. (STV)

(více)

Recenze (192)

-Ravee- 

všechny recenze uživatele

Po uhrančivém Stalkerovi a těžko proniknutelném Solarisu, který jsem docenil až značnou dobu po zhlédnutí, jsem sáhl po Zrcadle. A nebyl to tah zrovna šťastný. K alespoň náznaku pochopení toho, co se v Zrcadlu děje, mi totiž chyběl nejen přehled o ruské literatuře, dějinách a kultuře, nýbrž především 500 stránkový manuál k Tarkovského psyché, který by mi mohl trochu pomoci k rozkrytí hluboké symboliky nejasné mozaiky asociací a vzpomínek z nejrůznějších období a stavů. U Stalkera jsem se sice také topil, ale byl jsem fascinován od začátku do konce a nakonec jsem si dokázal utvořit alespoň hrubé povědomí o poselství filmu. Tady jsem jen pokukoval po hodinkách. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale u Zrcadla chybí tvrdá ruka producenta, která by Tarkovského uměleckou svobodu trochu přiškrtila.. ()

JASON_X 

všechny recenze uživatele

Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc ()

Reklama

rawen 

všechny recenze uživatele

Vizuální bakchanálie toho nejopulentnějšího zrna... PS: Mimochodem fakt super jsou komentáře lidí, kteří píšou, že film nepochopili, i když Tarkovského "mají rádi" a dají tomu jednu hvězdičku. To je jako kdyby přišla do Louvru kráva, vysrala se před Monou Lisou a ještě na to hovínko byla pyšná... PPS: 10.2.2007 měním hodnocení na ultimátní - film, který mě při třetím shlédnutí (konečně v kině) tak dostane, že ani necítím bolavou zadnici, si nic jiného nezaslouží 10/10 ()

PKD 

všechny recenze uživatele

Jestli je zde silný příběh či výrazné postavy, je mi přátelé...srdečně jedno. V tomto konkrétním př. se nechávám unášeti poetikou (osobně tento film považuji za vizuální báseň) ,kterou umocňujě na 300% ta neskutečná kamera, kdy i záběr na rozlité mléko na podlaze,působí jako umělecké dílo. Tohle je přesně prototyp filmu,kterýžto se zove...poetický. A samozřejmě, Arťemjev je bůh hudby k ruským (potažmo Tarkovskoruským:) filmům. A jelikož jsem od STALKERA zvyklý na dlouhou stopáž ( i když dnes již standardní),byť v porovnání s Andrejem Rublevem jde o krátkometrážní snímek,haha, klidně bych dal Zerkalo i přes 2h. Vlastně,když jsem to viděl po1.,tak mě zklamala ta krátká stopáž. Když se totiž nemůžete nabažiti těch úžasných výjevů,tak jste pak smutní,jako ta panda. To je jasné. ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Kdo psal text - zde uvedený jako obsah - na Letní filmové škole, tak ten film asi moc neviděl. O duchovní zážitek tady skutečně nejde, dokonce jsem ani v jedné místnosti neviděl „krasnyj ugol“, zase na druhou stranu jsou zde mystické podtóny, které jsou velmi důležité. Mně nejdřív hodně vadilo to skákání v časech tam a zase zpátky a jinam, ale on je v tom úmysl - jak ostatně vidíme v zrcadle, kdy se mladá matka vidí jako stařena, nebo ve scéně, kdy stařena vede malé děti, prostě čas a prostor se prolínají. Do toho sny - skvělé scény, bez legrace! Vlastně je zde zapracován i sen matky o tom, že přehlédla při korekturách překlep. Což ke skutečně noční můra každého korektora i dnes, natož tehdy ve stalinistickém režimu. Dokonce jsem s překvapením zjistil, že měl Tarkovský lucidní sny. I když mě to asi nakonec tak nepřekvapuje. Chápu, že film jako vidíme režisérovýma očima, takže režiséra samotného nezahlédneme, ani v odraze zrcadla. Ale možná mohl víc nadhodit ostatní postavy, u nichž naprosto tápu, kdo to je - ti Španělé a všichni kolem nich, ta starší paní s šálkem kávy nebo čaje, ta žena, kterou navštíví matka v závěru a vezme si modré náušnice... Asi to mělo nějaký význam, ale netuším jaký. Možná ve filmu vodítka jsou, ale mně přišlo, že ne, případně jen slabá. Ono těžko obecně někomu vyprávět své dětství a dospívání, protože to, co mělo pro vás velký význam, druzí nepochopí bez znalosti kontextu a souvislostí, a možná ani s touto znalostí prostě vaše city nedokážou vzít za své. Navíc se Tarkovskému celkově sype celková forma. Začátek je skvělý a kdyby film zůstal jen v rovině vztahu syna a matky, asi bych byl nadšený. Ale ty dokumentární záběry z vojny - asi mají svou sílu, ale musel jsem si dohledat, oč šlo. Takhle mi ty záběry přišly mimo mísu, vůbec se sem nehodily, ani do zatím nastolené atmosféry. Chápu, asi to měl být vzpomínkový film, kdy a kde a komu Tarkovský ublížil svou sebestředností a sobectvím a nepochopením, ale takhle se to skutečně dělí na Zrcadlo a jakýsi mix Ivanova dětství či Jdi a dívej se. Tenhle film měl mít hodinu dvacet, vynechat vojnu, a pak by šlo myslím o majstrštyk. Protože jednotlivé scény - s výjimkou válečných - jsou snové, nadčasové, nabízejí nějaké sdělení (někdy i po lopatě, když dvakrát krátce po sobě zazní, že "všichni jen spěchají a nikdo nemá čas", líbila se mi věta "Ležím na zemi a vidím podivné věci, kořeny, keře." (trochu připomíná mou oblíbenou větu ze Sekerezády) a následující rozvinutí, jestli mají rostliny nějaké pocity... Ale málo platné, celkově to při sobě nedrží a je mi to líto. ()

Galerie (46)

Zajímavosti (11)

  • To, že v brežněvovské éře tzv. stagnace mohl vzniknout snímek natolik výlučné formy, vypovídá, že i v SSSR si byli dobře vědomi Tarkovského potenciálu. I přes neustálé ústrky mu tak nechávali prostor, který nebyl zdaleka dopřán všem. Jak dokazuje i natáčení na filmový materiál Kodak, jejž měli jako nedostatkové zboží k dispozici jen „protekční“ autoři. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Pro efekt větru vlnícího obilí byly použity dva vrtulníky. Stály za kamerou a na příkaz Tarkovského spustily rotory. (džanik)
  • V první scéně s telefonem kamera míjí francouzský plakát k jinému Tarkovského filmu, Andrej Rublev (1969). (džanik)

Související novinky

Projekt 100 / 2007

Projekt 100 / 2007

11.01.2007

Již 13. rokem se můžeme těšit laskavé péči organizátorů putovní filmové přehlídky Projektu 100, AČFK. Ti kažodorčně dbají o pravidelný přísun deseti mimořádně kvalitních filmů na stříbrná plátna po… (více)

Reklama

Reklama