Křižník Potěmkin

"Křižník Potěmkin" mi vyrazil dech. Čekala jsem, že to bude sice pěkná klasika, ale podle data vzniku, že se mám obrnit trpělivostí a tolerancí, přece jen dnešní divák je uvyklý na docela jiný typ filmové řeči. Jak osudově jsem se pletla. Snímek funguje perfektně dodnes, že už je to 80-ti letý stařeček poznáte jen podle toho, že je němý. A je až k nevíře, jak dnešní filmaři z této klasiky čerpají a opisují. Nemyslím tím jen onu slavnou scénu s kočárkom na schodech, ale vůbec skoro každá druhá scéna je dodnes živá (třeba jak kamera sleduje nohy jdoucí ze schodů na lodi apod.). I když tento film zaujímá pozitivní postoj k bolševické revoluci, vůbec mi to na něm nevadí. Je to rozhodně méně nepříjemné, než americké PP (patetismus & patriotismus). "Křižník" je skutečně dokonalý, co víc říct... (27.01.2006)

Myslím, že je chybou jít na takový film jako je Křižník Potěmkin zcela nepřipraven. A ještě větší chybou je domnívat se, že ona nepoučenost, je projevem nějaké nezaujatosti. - Právě nepřipravení si totiž sebou přineseme určitý druh předpojatosti. Naše filmová zkušenost je totiž pevně zakotvena v době, v níž jsme vyrůstali. A proto se neumíme dívat na starší filmy a zvláště pak na filmy němé éry, které jakoby spadají do doby filmového pravěku. K obsahu Křižníku Potěmkina můžeme mít po všech těch letech převážně ironický vztah, ale jeho forma nic neztratila na své bravurnosti. My jsme však za to ztratili z velké části svou schopnist vnímat ji. - Ona bravurnost spočívá, jak v kráse a orginálnosti záběrů (nástoupená posádka lodi viděná přes lodní kanón, pohledy do hlavně kanónu), tak zejména v obratnosti práce s motáží. Montáž je tu hlavním rpostředkem vyprávění. Vytváří rytmus díla (viz. např. rychle se střídající záběry skupin při cystající se popravě námořníků), ale především vytváří kladením zaběrů vedle sebe filmový jarzky plný obrazových metafor (viz. tři záběry oděkého lva, které vytvářejí obraz jednoho lva, který povstal). Umíme ještě číst obrazový jazyk. Znamená zkažené maso upadající carskou monarchii? Rozbité hudební nástroje jsou symbolem neslavného konce jejich majitelů? Pád malého chlapce v davu a jízda onoho slavného kočárku po schodech jsou ukázkou pošlapané nevinosti a bezbranosti? Také nevím. Ale myslím, že to stojí za to, dát si práci a přemýšlet. - Opět si jednou dovolím hodit odkaz na svůj blog, kde najdete podrobný popis děje a i trochu toho rozboru. Moc mě za to nelynčujte. (16.01.2006)

Bohužial neviem celkom presne historické okolnosti ohľadom Krížniku Potemkin, no isté je že tento film predbehol svoju dobu a to poriadne! Na tú dobu nevýdaná práca kamery, strihu...a vlastne všetkého. Pri niektorých scénach (najmä "schodisková masakra v Odese, mŕtvy chlapec) ma až mrazilo. Niektoré filmy z tohto obdobia vyvolávajú už len úsmev na perách a slúžia ako historický artefakt, ale toto je dielo, ktoré sa dá pozerať aj v dnešných časoch a stále vzbudzuje obdiv a údiv nad tým, akú genialitu to tí "rusáci" natočili. (25.01.2006)

Ač to vypadá paradoxně, můžu s klidem Křižník Potěmkin prohlásit za nejmodernější němý film. Je sice ideologicky zabarvenější než kterýkoli díl majora Zemana, ale vizuální forma je vyloženě strhující. Takhle dramatický střih bych jednou rád viděl i v českém filmu! Ozvučení dodalo i vysoce kvalitní hudbu, takže je to opravdu parádní podívaná, na které je vidět, že soudruzi na rozpočtu rozhodně nešetřili. (21.03.2006)

Dvojí verze slavného filmu doznívající leninské éry dvacátých let úzce souvisí s dnes již historickým rozmachem Ruska v první čtvrtině minulého století. Nejen Ejzenštejn, ale i Tatlin, Blok, Majakovskij, Mandělštam ... podlehli kouzlu sloganu sociálního experimentu a vložili do jeho prosazování z přesvědčení, dobrovolně své nejlepší síly a schopnosti. Právě tato verze vzmachu prvního období bolševického státu byla později buď cenzurována, nebo ikonizována ve své stalinské dezinterpretaci. Zhruba tak lze podat vysvětlení zázraku, který způsobuje, že film, vzniklý vlastně na základě tendenčního zadání, zůstává a zůstane vrcholnou uměleckou událostí nejen doby svého vzniku, ale i sto let poté. Zejména původní rekonstruovaná verze, přesně zachycující skutečný ráz první ruské revoluce, její demokratická východiska, je nenapadnutelnou apotéozou pokroku a revolučního zvratu jako přirozeného řešení excesů stále hloupějších a krutějších lumpenelit kolem carského dvora. Obrazová báseň - tak se jeví nevšední dílo i téměř nepoučenému divákovi - strhává od prvních obrazů, okének filmu. Opakovat opakované o slavných scénách, skvělé kameře, invenčním střihu, strhujícím hudebním doprovodu rekonstruované verze se jeví jako nošení dříví do lesa. Prospět hůře filmu, který si své diváky nachází - a nadále nacházet bude - by už asi nešlo. (02.12.2007)