Final Cut - Dámy a pánové

Na divákovu počáteční otázku „kam mě to berete režisére?“, G. Pálfi (ne)jednoznačně odpovídá...na malou (filmovou) nostalgickou procházku. _Upřímně, celou první třetinu snímku, jsem se (neoprávněně) strachoval, aby se to nezvrtlo, v chladnou poznávačku bez emocí, zneužívající filmové klasiky, abych posléze definitivně rezignoval na vše a nechal se (včetně mého cynického já) volně unášet emotivním příběhem, starým jako lidstvo samo. _Názorný příklad toho, že v jednoduchosti je krása resp. síla a zejména ukázka, jak počáteční handicap přetavit v přednost. Říkám to pořád, nedostatek financí podporuje resp. podněcuje tvůrčí svobodu a představivost. Úsměvné, hravé, sympaticky drzé, překvapivě pospolu držící a inovativní, kdy Pálfi využívá (neplést si se zneužívá) klasické scény, následně je používá v jiných situacích a tím jim (i s vydatnou pomocí překvapivě voleného hudebního doprovodu) dává nový, netušený rozměr a spojuje (na první pohled) neslučitelné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že mé (filmové) snění, by bylo, v dosti případech, od režisérova, odlišnější. Nevadí. I v tom tkví totiž kouzlo resp. síla Pálfiho experimentálního, podnětného snímku. Divák si do té mozaiky, může dosazovat „ty svoje“ snímky, postavy, scény.... a utvářet si tak, svůj final cut. 90% (03.03.2015)

Neříkám, že mi nevadilo, že jsem tam nezahlídnul ani koutkem oka Paula Newmana, Dustina Hoffmanna, Harveyeho Keitela, Liz Taylorovou...zatímco jsem si naopak mohl dosyta "užít" Umy Thurman, Roberta DeNira, Johnnyho Deppa, Magdy Vašáryové... Co mi ale na tomto filmovém kvízu vadilo podstatně víc, byly "dějové" skoky. Děláme na dítěti, do toho vložka holky jsou děvky. Jsem těhotná. Zase makáme na dítěti... Ale čert to sper, z tohohle se neposerem. Kdo jste se tam nenašel, nevěšte hlavu. Neříká to nic o vašem významu a hereckých kvalitách, pouze to usvědčuje režiséra tohoto bijáku, že má omezený rozhled. (14.12.2015)

Tento neopakovatelný experimentální počin zřejmě potěší každého skutečného filmového fanouška. A možná některé i trošku namíchne, když si uvědomí, že se k něčemu podobnému nedokázali dosud odhodlat sami a musel to místo případných kreativních amatérů z řad nadšenců spáchat profesionální uznávaný režisér. Pálfiho celovečerní slepenec z fragmentů slavných i méně proslavených kinematografických děl vzdává nejen poctu filmovému umění, ale zároveň během toho vypráví tradiční otřepaný příběh plný klišé opravdu netuctovým způsobem a nejednou hýří i vtipnými nápady. Nepovažuji za důležité řešit, které filmy, příp. kteří režiséři a herci zde byli zastoupeni či naopak chyběli, za důležitý považuji spíše obdivuhodně pestrý výběr a taky výsledek, v němž navzdory experimentálnímu charakteru nechyběly i silné emoce, které se na mě dokázaly přenést. Párkrát došlo na momenty, kdy mi už začal tento ojedinělý sestřih připadat zdlouhavý a chvílemi jsem se v sledování dějové linky ztratil, ale brzy mě opět dalšími sekvencemi dokázal zpátky pohltit a znovu fascinovat... [85%] (10.08.2021)

To takhle vezmeme 500 "náhodných" filmů a uděláme z nich jeden Final Cut, který vypráví to, co všechny filmy před tím a přeci jen trochu jinak. Střídají se obličeje, postavy, kulisy, barvy, někdy i herce zastoupí animace, popř samotný mistr Yoda... Čím více filmů rozpoznáte, tím lepší bude celkový zážitek, György Pálfi proto ohleduplně vybírá zejména ty známé kousky a většinou to funguje. Vtipnost pak logicky pramení z překroucení významu originálních scén a to je docela fajn... 7/10 (03.08.2014)

Naprosto geniální záležitost, u které jsem oněměl úžasem a vydechl překvapením - přesně něco takového jsem si už před léty vysnil v literatuře (jaké by to asi bylo vytvořit knihu, která by celá sestávala výhradně z citací jiných knih, které by na sebe smysluplně navazovaly), a najednou se úplnou náhodou dostanu k někomu, kdo to realizoval ve filmu. Takový nápad samozřejmě není bez rizika - v tomto konkrétním případě jsem se velmi obával o uhlídání správné délky jednotlivých záběrů, přehnaného výskytu notoricky známých scén či opakování různých scén ze stejného filmu - Pálfi naštěstí vše ukočíroval naprosto brilantně, délka jednotlivých záběrů správně kolísá a nikdy nepřesáhne několik vteřin, takže žádný záběr na sebe nestrhává zbytečně velkou pozornost a výsledný dojem z filmu je velmi dynamický a osvěžující; notoricky známé scény se zde takřka nevyskytují - výběr scén a záběrů z jednotlivých filmů je naopak velmi promyšlený a ukazuje překvapující podobnosti mezi jednotlivými filmy, které - navzdory tomu, že jsou časově i tematicky zcela rozdílné - často obsahují neuvěřitelně podobné scény; a nepotvrdila se ani má obava, že by se opakovaly scény ze stále stejných filmů nebo že by Pálfi pracoval jen s filmovým mainstreamem - tomu prvnímu předešel pravidlem na zahrnutí maximálně dvou záběrů od stejného režiséra (s výjimkou Lynche) a tomu druhému skutečně pestrým výběrem z filmů od tak rozdílných tvůrců, jako Kar-wai Wong, Rainer Werner Fassbinder či Michelangelo Antonioni, abych jmenoval alespoň tři své oblíbence, které za mainstream nelze považovat ani omylem. Fanoušky českého filmu může potěšit, že se zde objeví i záběry z několika českých filmů. Při naběhnutí závěrečných titulků, kde jsou všechny použité filmy vypsány, jsem si s velkou chutí očima prolítával jejich přehled a s uspokojením konstatoval, že jsem většinu filmů identifikoval správně - tenhle "film" je něco jako splněný sen každého cinefila, a spolu s podobně geniálním snímkem The Artist je to asi nejhezčí pocta filmovému umění, jakou znám. (27.05.2015)