Na dva západy

Velmi dobrý film, který mě hodně bavil. Pro mě, coby člověka obeznámeného s většinou Chabrolovy filmografie, se zde v podstatě ani nekonalo žádné překvapení - ten film obsahuje snad vše, na co je člověk u Chabrola zvyklý (kritika buržoazie, demaskování přetvářky, nevěra, vražda...), k tomu má navíc skvělé obsazení (mladý Jean-Paul Belmondo nemá chybu, btw. jeho postava flákače Laszla - spolu s jeho kumpánem Vladem - nápadně připomíná dvojici "umělců" z jiného Chabrolova filmu Laně, kteří si podobným způsobem rovněž žili na účet svého bohatého hostitele), hezkou hudbu a výtečné dialogy (typicky francouzsky duchaplné, jako např. tato replika komisaře, který odmítá nabídnutý šálek čaje: "Čaj nikdy nepiji, milostivá paní. Je mi nesmírně líto, že tato návštěva může vyznívat úředně, ale jistě pochopíte, že zločin nemůže být důvodem k přátelskému posezení u zákusků. Vím, že tato záležitost pro vás není příliš radostná. Ale nemůžu nic ututlat, byť si vašeho manžela vážím. Odpovězte upřímně. Máme požádat, aby se váš syn vzdálil?" - v dnešní zhrublé době zní tak kultivovaná slova jako závan z jiného světa, což taky přesně jsou). Odvysílání tohoto filmu na ČT Artu - navíc v původním znění s výbornými českými titulky Anny Kareninové - hodnotím jako záslužný počin, jakých není nikdy dost. (31.08.2020)

Film Na dva západy je kriminálním thrillerem Clauda Chabrola na jiný způsob podle předlohy Stanleyho Ellina, spisovatele hororových příběhů. Má rytmus a esteticky veršovanou konstrukci poezie Nové vlny, má stylizované rozměry a oidipovské komplexy antické tragédie, obrazové výjevy Henri Decaëho jsou pojítkem s intimní náladou jizev vnitřních světů. Prvotním impulsem se jeví krize středního věku, základním úsilím jsou jízlivé a ironické útoky na maloměšťácké hodnoty a morální rozklad světa vyšší střední třídy. Báseň si vychutnává smyslný nadhled, privátní detaily i emoce jitřených nálad. Smutným hrdinou s předurčeným osudem je Henri Marcoux (velmi zajímavý Jacques Dacqmine), nebohý mužík v majetkoprávním zajetí společenského a existenčního úspěchu, ale též pochybných zábran maloměšťácké morální konvence. Nitro prahne po naplnění a sbírá svou odvahu. Hlavní ženskou postavou je Thérèse Marcoux (zajímavá Madeleine Robinson), ctihodná Henriho manželka. Vyšší střední třída si nahrazuje vzájemné city vztahů obřadem etikety a úporně brání poslední zbytky společensky váženého a úspěšného štěstí. Důležitou postavou je zde Laszlo Kovacs (pozoruhodný Jean-Paul Belmondo), bezprostředně otevřený nápadník dcery manželů Macouxových a nástroj antické boží moci. Proto konfliktům pomáhá určit čas a místo. Tragickým hrdinou je Richard Marcoux (zajímavý André Jocelyn), afektovaně samolibý synáček. Výsledkem světa bez lásky je lidské nitro, nezvratné poškozené oidipovským komplexem. Výraznou postavou básně je Leda Mortoni (příjemná Antonella Lualdi), sousedka a umělkyně, vyvolávající v domě Macouxových kontroverzní odezvu těch intimních pocitů. Z dalších rolí: mladá dcerka manželů Marcouxových v rozpolcenosti mezi konvencí maloměšťáckého standardu a rebelie v tělesné přitažlivosti Élisabeth (Jeanne Valérie), opojením mládí bezstarostně vyzývavá služka Julie (Bernadette Lafont), Laszlův kamarád a maďarský krajan Vlado (László Szabó), bezelstný mlékař Roger Tarta (Mario David), ironický policejní komisař, řešící vraždu (André Dino), či nestydatou služtičkou pohoršený zahradník (Raymond Pélissier). Film Na dva západy je v první řadě esteticky kolorovanou básní francouzské Nové vlny, v té druhé je maloměšťáckou kritikou a až v té třetí je kriminálním thrillerem. Pozoruhodný filmový zážitek! (02.08.2020)

Třetí dílo Clauda Chabrola, významné v rámci francouzské nové vlny, Claudovy pozdější tvorby i francouzského thrilleru jako takového. Je tu dost cítit vliv Hitchcocka nebo Fritze Langa, ale Chabrolovy specifické postupy a schémata vystupují do popředí stále jasněji. Chabrolovo milované téma - blahobytné buržoazní rodinky, v níž to neklape, - zpracováno mistrně. Jasně tu proti sobě stojí nezdravý svět odříznutého sídla, kde neexistuje láska a jediný zdravý prvek představuje svůdná služebná. To toho přichází podnět zvenku - v tomto případě Jean-Paul Belmondo v jedné ze svých prvních rolí, který je tak trochu psychologem, tak trochu vyšetřovatelem a především soudcem. Zlo tu ještě není přímo zosobněno, Richard je spíše plodem prostředí, v němž musel vyrůstat, vázán na svoji matku, nerozhodný v citech, neschopný vyjádřit se, osamostatnit se, zamilovaný do hudby, s rozvíjejícími se psychopatickými rysy. Výjimečné jako morální portrét i jako napínavé drama. (01.09.2006)

Zvláštně nekompaktní film se snaží řešit příliš mnoho vztahů mezi zhruba desítkou postav. Osciluje mezi romatickým filmem, rodinným dramatem a idylickou selankou venkovského poetismu. Ale většinou divákovi mnoho nenabízí. Za zmínku stojí dvě scény rámující vraždu, obě jsou excelentně nasnímány. V kontextu toho, že francouzský film se nikdy nesnažil o hollywoodské maskování technických aspektů snímku, by možná nasvícení mohlo obstát jako zajímavý umělecký pokus naopak zdůrazňujîcí tento prvek mizanscény. To by ovšem nesmělo být provedeno tak šlendriánsky. (25.03.2020)

Nedávno jsem se ve filmu "Poslední adresa" zamilovala do Lina Ventury, zde prozměnu do Bébela. ;-) Je zde (kromě svého typického sexy rošťáctví ;)) děsně roztomilý, k sežrání. :-D Prostě veselý, šťastný pohodář, co užívá života plnými doušky, přesto plno chladných a úzkoprsých lidí okolo něj to nechává chladnými a úzkoprými i nadále. Holt staré psy.... Zdánlivě prostý příběh - ovšem několika atributy vyšperkovaný k úžasné podívané. Kromě již zmíněného rošťáka film nabízí ústřední dějovou linku originálním způsobem - z úhlu pohledu každého z hlavních účastníků, dále dokonalou kameru, a v neposlední řadě nádherné přírodní scenérie, jako vystřižené z obrazů nejlepších impresionistů. Co se mi naopak nelíbilo (nicméně nijak zásadně neovlivnilo můj úhel pohledu), bylo především chování Theresina manžela ke své ženě, plné nenávisti a zloby (ten proud ponižujících nadávek - stará ve 40? To si snad dělá srandu, ne?? Co by byl potom on, ve 45?!), ale na druhou stranu ho chápu; a dále hudba, co jejich syn poslouchal - neslaná nemastná, nezajímavá. Ale to tak zřejmě mělo být, vzhledem k jeho povaze - vrána k vráně sedá. Film mi svým stylem, celkovou atmosférou, konkrétně pak kamerou a sladce hořkými lidskými osudy, velmi připomínal (mého oblíbeného) Godarda. Zdá se, že mám nového favorita. ;-) Já ty Frantíky prostě žeru... :-D Doporučuji jak všem milovníkům Belmonda, tak především kvalitní artové podívané. (11.03.2020)