Birdman

Přechválené dílo režiséra, který opět žehrá na svou výslunní pozici. Čítankově pseudofilosofující a pseudopsychologizující středoškolská esej s rozklíženou osnovou. Byť je natočená nadprůměrnou, vtahující, dynamickou kamerou, podpořenou bdělým a vnímavým střihem (přičemž oboje chytře rozpracovává esenci divadla a divadelnosti), scénář zůstal jen rozešitý a postavy rozhašené, mělce vykreslené a pohříchu neživé a nevěrohodné. *** Nejde p(r)ominout, že slibný rozjezd, kdy na mdlou scénu vtrhne jako vítr Edward Norton a začne nemilosrdně, věcně a sakrasticky bořit trapné kulisy (jak divadelní hry, tak zpočátku i filmu samotného), aby je nahradil něčím životnějším, pravějším, nebezpečnějším, co snímku na chvíli propůjčí záblesk páteřní naděje, vezme brzy za své, protože i jeho postava se záhy rozpoltí, rozbředne a utone v protismyslných slovních výměnách - zplihne a s ním od druhé třetiny i celý film. A co je horší, ani nedostane šanci se během dalšího rozvíjení děje smysluplně rehabilitovat, nechat se divákem pochopit, protože po druhé třetině z filmu i z načrtnutých rozehraných vztahů neomluvitelně mizí: naposled ho vidíme se Sam v zákulisí, což si žádá minimálně doslovení, dohru, pointu (stejně jako jeho podivný ambivalentní vztah s Lesley a nakonec i spor o tvůrčí vládu nad hrou i realitou mezi ním a Rigganem samotným), ale ono to pak už nikdy v dalším průběhu děje nehraje žádnou roli, scénář to všechno lhostejně opustí. *** Stejně kašírované jako v jádru rozporné jsou i další postavy, Riggana stále milující, oddaná a chápavá ex-manželka; pubertální, tvrdohlavá, z léčebny propuštěná, ale přitom vnímavá, milující, chápavá a obětavě pracující Rigganova dcera; smířlivá a scénu chápavě vyklízející Rigganova milenka; a priori nesmiřitelná a nakonec chápavostí překypující drsná Rigganova kritička s předem hotovým názorem, která se navzdory předchozím postojům a výrokům (jaké by ji v reálu ani náhodou neudržely na čelním místě arbiterky vkusu NY divadelní scény, kdyby opravdu psala tak, jak se ve filmu cituje) slituje a kdovíproč na premiéru přijde, a tam pak chápavě nahlédne, že se mýlila, a místo té slibované nejhorší kritiky na světě napíše tu nejlepší atd. *** Trochu moc špatně podloženého sladkobolu a nepochopitelné chápavosti všech rozháraných postav na jeden příběh. Dobrá kamera a občasné vtipné jednotlivosti (např. hravá linie meditací, levitací a ne-zvládání vnitřního vzteku je ok, méně už logická rozpornost toho nabádajícího a často až hloupě poštívajícího vnitřního hlasu, který má stárnoucímu zakomplexovanému Rigganovi dopomoci k duševnímu klidu, harmonickému zcelení (prý) rozklížené rodiny a k (prý) zasloužené slávě na divadelních prknech, haleluja) nezachrání fakt, že film nedrží pohromadě ani logickým vyplýváním, ani jako ohraničený příběh - roztroušené linie, rozpadlost charakterů, volné, nedopovězené konce (nejen ty kolem Nortona-herce Mikea Shinera, zvažte třeba celou linii se soudním sporem, která tam občas probleskne, a pak se bez dalšího vytratí, atd.), přílišná schematičnost rozporných postav a jejich nevěrohodně nastíněných minulostí (nejen Sam, manželka, Shiner... ale třeba i milenka: až fanaticky touží po dítěti, pak na to s lehkým srdcem rezignuje, a vzápětí zjišťuje, že je možná lesbička, a pak si jí film přestane všímat úplně - není to tam všechno trochu moc natěsno a narychlo napěchované a trochu málo propojené, než aby mohly vznikat skutečně hluboce výsměšné či dramatické situace místo patetických?) a plánovitost na vodě postavených tezí, které spíše překážejí na klopotné cestě do předem vytyčeného finále, z toho nepříjemně trčí do všech stran jako trny z kaktusu, vydávaného za mírovou kytici šeříku. *** Kdo se z tohohle filmu neposadil na zadek, tomu doporučuju spravit si chuť Polanského Venuší v kožichu nebo (jak případně radí Matty) Cassavetesovým snímkem Opening Night, dvěma majstrštyky na téma komplikovaného, ale nanejvýš logického a vzrušujícího milostného trojúhelníku mezi filmem, divadlem a realitou. *** Birdman je naopak mělká šaráda pro lidi, kteří nemají čas vnímat logiku, posuzovat koherenci a vyznávat nezbytné vyplývání, stačí jim porozumět vytyčeným tezím a užijí si k nim obrazový doprovod, aniž by se důsledně zabývali jeho nekompatibilitou. *** Iñárritu má naprosto strmě sestupnou tvůrčí křivku - Amores perros byl jeho první, a naprosto nejlepší, velice originální film, který má své místo na nebeské filmové nástěnce. 21 gramů si ještě udrželo svrchovanost, byť se nedalo zapřít, že těží z poetiky a skladby prvního snímku. Bábel už byl striktně sladkobolný, mechanicky poskládaný a tematicky poplatný snímek, který šel na ruku poptávce doby o třetím světě a Biutiful jsem podle náznaků radši intuitivně úplně přeskočila - Birdman, který ve mně vyvoval podle kritických reakcí novou naději, že Iñárritu snad přece jen zmobilizoval svou někdejší vnitřní soustředěnost a originální vnímavost pro skladebnou kompozici světa a jeho absurditu, situační vtipnost, krutost a syrovou krásu, mě znovu zklamal na celé čáře. Iñárritu je už od Bábelu velice přeceňovaný produktér mainstreamové, komerční, dramaticky se tvářící zábavy, který se veze na vlně vlastní popularity, a jsou mu odpouštěny i ty nejhorší prohřešky vůči skutečnému filmovému umění. *** A snímkem Birdman o tohle - pro něj jistě velice osobní a aktuální - téma přechodu mezi popularitou, komercí a pravým tvůrčím nápřahem sice zavadil, ale i když svoji postavu režiséra a herce nechal pohrdnout životem celebrity a dobýt si (přes všechna úskalí snímku) umělecké uznání, on sám v mých očích svým vychtěným, zflikovaným, rádoby uměleckým filmem takové rehabilitace rozhodně nedosáhl. *** Pozorný a pozoru hodný komentář: Matty, příjemně věcný pak: Maddy. (25.01.2015) (méně) (více)

Definitivní přestup Alejandra Gonzáleze Iñárritua do Hollywoodu stál vážně za to! Jeho pátý celovečerní film, podruhé pod křídly mocné americké produkce (nepočítám-li široce koprodukční Babel), je z podstaty věci vlastně jasnou uměleckou odbočkou, Iñárritu si přestal ve svém tvůrčím úsilí vůbec poprvé nakládat na bedra tíhu za všechnu bolest a hříchy celého světa a natočil na první pohled zábavný soft film, odlehčený komediální žánr. Jeho dílo je ale ve skutečnosti silně podvratné, primární satira uměleckého světa na Broadwayi ve druhém plánu chytře a efektně nastavuje zrcadlo uměleckým snahám Hollywoodu. Opravdu by mne zajímalo, do jaké míry je Iñárritův Birdman odkazem na Křídla slávy, legendární holandský snímek Formanova spolužáka Otakara Votočka. Křídla = ptačí muž, ptáčník plus všechny ty motivy ptáků a slávy a s tím spojené analogické přemítání o pomíjivosti slávy a vztyčený prostředníček všem těm současným západním celebritám. Hlavní hrdina, hollywoodský herec, který si chce potvrdit svůj status umělce a tak se snaží prosadit v divadle, v doméně prapodstaty hereckého umění. Je spíš řečnickou otázkou, jestli to všechno nedělá jen kvůli své slávě, pro slávu by (se) totiž byl schopný i zabít (ani ne tak pro herectví samotné), vlastně by mu bylo jedno, jestli by se proslavil coby blockbusterový Birdman, nebo charakterní autor a herec na Broadwayi. Jenže - Iñárritu a spol. k tomuhle jednoznačnému námětu přimíchali postmoderně pojatý prvek hercova vnitřního hlasu, který se z původního uměleckého alter ega odkazujícího svou sofistikovanou formou k hercově dřívější komiksové kariéře postupem času mění v alter ego rozdvojené osobnosti, psychicky narušeného a nemocného člověka. Jeho vnitřní hlas je projevem jeho duševní nemoci, vše lze tedy interpretovat i tak, že to dělal hnán šílenstvím...ale to může být významová metafora smyslu filmu...celý showbyznys je motivován šílenstvím zúčastněných lidí...v medicínském slova smyslu... Je herostratovský komplex příznakem nemoci, nebo ryzí podstatou branže? Jenže - pak je tu ještě epilog... Co je v tomhle snímku vlastně realita? Postmoderně nejednoznačný obsah je ovšem rámován cizelovanou formou, která dělá z Birdmana to skutečné umění a je jedno, jak okázale působí. Kombinace skvostné kamery Emmanuela Lubezkiho a umně maskovaných střihových přechodů vede k vytvoření iluze konstantního, nepřerušovaného toku záběrů, jedné opojné dvouhodinové kamerové jízdy (dobře vystihující podstatu divadelního aktu). Kamera se navíc ještě během nekonečného pohybu nepozorovaně mění, tu v subjektivní kameru, tu použitím extra krátkého ohniska v iluzi rybího oka, pak zase v časosběrný záběr etc.etc. Metacharakter kamery také originálně variuje, ale občas i nabourává divadelní zásadu jednoty místa, času a děje. Další sugestivní vjem jsou pak ruchy a hudba, prosté bicí nástroje jsou schopny vytvořit tak sugestivní hudební doprovod, že chvílemi až mrazí. Hudební podkres také skvěle vyvažuje dynamiku snímku (která se zlomově mění právě až s přicházejícím epilogem). Osobně tu pak shledávám jednu z nejlepších mizanscén amerického filmu, film působí jako svého druhu 3D interaktivní vizualizace a filmová prohlídka zákulisím typizovaného divadla na Broadwayi. Iñárritu definitivně opustil originální narativní koncept svého dvorního scénáristy Guillermo Arriagy, zůstává ale jeho silná stránka výběru a práce s herci - Michael Keaton a Edward Norton jsou naprosto fenomenální a osobně mě hřeje na srdci, že jde o jejich velký umělecký návrat, Iñárritu z nich ,,vyždímal" hodně. (28.01.2015) (méně) (více)