Birdman

Honba za úspěchem a krocení nezkrotitelného ega a hvězdných vrtochů v plné nahotě. Mexičan Alejandro González Iñárritu hýčkaný za formu svých předešlých látek nenatočil film špatný nebo průměrný, to v žádném případě. Jen tentokrát přišel s kusem, ke kterému jsem si hledal cestu zatraceně obtížně. Způsob podání je famózní, síla celku diskutabilní. Dechberoucí kamera v permanentním pohybu Emmanuela Lubezkiho je skvostná, prolétáme zákulisím divadla a jeho blízkém okolí, prostřihy přes tmu jsou velmi decentní, takže výsledek působí jako na jeden zátah. Ale může to mít i druhou stránku – totiž že je vyčerpávající. Humor na mě nepůsobil, emoce také ne, katarzi jsem necítil. Možná za to může až moc atrakcí naráz. To, jak lehce se proměňují scény, ale přitáhne. Tohle není jen velký návrat Michaela Keatona, to samé prožívá i mnohými lehce zapomenutý Edward Norton, který v druhé polovině devadesátých let vytasil několik trumfů, aby si následně vybíral jen nesmírně průměrné látky. Nicméně ke Keatonovi a Oscarům: viděl jsem letos lepší herecké výkony, Emmu Stone naopak v dané kategorii řadím mezi favoritky, své roli vládne. Tenhle film se dá milovat i nenávidět, to mi věřte. Pocitově ale prostě musím dát za tři. S davem nepůjdu (tolikrát plná palba?), to se mi příčí. Třeba si někdy dáme druhou šanci!! (23.01.2015)

Víc těkavý a uhýbavý než komplexní a vrstevnatý, víc rétorický než vnitřně přesvědčivý, víc karikující než bystře reflektující - Birdman je pro mě film plný neúnosných rozporů, neodstíněných tvůrčích gest a narcistního zalíbení v celkem primitivních anamnézách tvůrců / umělců / kritiků. Dojem sofistikovanosti vytváří tím, že ladně klouže od tématu k tématu, od fráze k frázi a jen málokdy se dostane pod slupku (nejen) broadwayské iluze. Tekutou formou bych se nechal do němoty opít tehdy, kdyby přechody mezi světy (realita / divadlo / scéna / zákulisí / vnitřek / vnějšek / subjektivní / objektivní) poskytovaly chytrý komentář, překvapivou změnu perpspektivy, výrazný emocionální dopad. Jenže Birdman od začátku do konce vypadá jako průhledné divadlo - někdy (chvála bohu) vtipné, většinou ale jenom fanfarónsky předvádějící vlastní erekci. Souhlasím s Mattyho postřehem o rozostření dělících linií, které jsou základním principem celé struktury. Ten film je z mého pohledu matný a anachronický. Myšlenkově, ale v důsledku vlastně i formálně. A bohužel nejde o ten druh matnosti, který by člověka vybičoval k větší reakci. Alespoň mě ne. [60%] (27.01.2015)

Znám lepší filmy o nelehkém údělu herectví a zároveň vzdávající poctu divadelní práci. Tohle je jenom takový pokus o autorský artový film evropského střihu, ovšem etablovaného hollywoodského tvůrce, kde snaha o střihem nepřerušené vyprávění (samozřejmě docílené bezchybnými digitálními kejklemi) je jen takovou manýrou, stejně jako vícekrát probíraný ztvrdlý penis Edwarda Nortona. Nedotklo se mě to, vůbec, ani myšlenkově, ani emocionálně. Vyjma scény emočně vypjatého rozhovoru s divadelní kritičkou o podstatě grafomanství profesionální kritika a pak Birdmanova slova o mrzkém vkusu průměrného přihlouplého diváka, které bych tesal do kamene. Ovšem Oscara fenomenálnímu Michaelovi Keatonovi bych z celého srdce přál, už jenom proto, jaký to je velký sympaťák a že tak trochu jeho životní osud splývá s tím Rigganovým. (28.01.2015)

Mučen vírou, touhou, vinou, rozerván až po pytel, vytřeštěně světem bloumá, pan herec, pan pábitel. No co už. I nájemné držky jsou lidé, nemyslete si. Jako národ jsme je schopni prosazovat do zákonodárného sboru, neboť předstírat um čehokoliv, to oni zase umí, zatímco já bych je osobně poslal na nějaký čas do michellinky tahat pneumatiky, hajzly intelektuálský, to však neznamená, že nemám pochopení. Kindráti v Africe zkouší moc neplakat, když splachují požité zrnko rýže pískem, nebo se nad nimi rytmicky pohupuje nějaký bokoharamčuk, umělec zase trne při představě zneuznání. Kdo asi trpí více, že? Těžko soudit. Vynikající herecký výron pana Keatona, vlastně celé toto samožerské selfíčko, stojí za vidění. (06.02.2015)

Originální, osvěžující a příjemně nadsazený film, který nehledě na své divadelní téma slouží jako jeviště pro výborné herecké výkony. Charaktery jsou napsány tak, aby se jejich herečtí představitelné mohli vyřádit bez servítek a absence (zřetelného) střihu pak ještě umocňuje působivost jejich výkonu. Ač je film zajímavou hříčkou, přeci jen působí trochu samolibě, je zábavou především pro cinefily, resp. lidi zběhlé ve filmu. 8/10 (21.01.2015)