Birdman

Emmanuel Lubezki je můj nový superbůh. Ač se technickými aspekty filmu zpravidla nezaobírám, protože na to zde máme přehršel jiných kvalifikovaných odborníků, jenž si masochisticky libují v deskriptivní analýze každého hovna, tak u Birdmana a jeho hypnotického hávu se prostě musím na chvíli zastavit. Natočit totiž film formou kontinuálního záběru bez hmatatelných střihů je zkrátka epic win a já u toho div nezačal ovulovat. Kdybych byl film, tak chci, aby mě udělal Lubezki. Na pozadí technicky brilantního umu se odehrává zdánlivě tuctový příběh schizofrenického geronta s absencí uznání a herecký karneval všech přítomných figurek divadelního universa. Obzvláště si musím vynachválit madam Emmu, ze které nám vyrostla šukézní buchta mrduchtivých rozměrů, tu zkušeně přeříznout za rudou gardinou, tak si můžu svým seznamem životních priorit vytřít prdel a v klidu zdechnout na syfilis. Emmu bych si, jakožto pravidelný divák Pomalých stravenek, dokázal představit v nějakém hezkém perverzním pornu. Ale nebudu si nic nalhávat, tenisový loket bych si poctivě uhnal, i kdyby hrála v přírodovědném cyklu o růstu obilovin. Birdman mě zkrátka dokonale pohltil a dokázal z jinak suchopárné filmařiny vytřískat kurevsky originální parádu za pytel bludišťáků. Bravo! (20.01.2015)

Honba za úspěchem a krocení nezkrotitelného ega a hvězdných vrtochů v plné nahotě. Mexičan Alejandro González Iñárritu hýčkaný za formu svých předešlých látek nenatočil film špatný nebo průměrný, to v žádném případě. Jen tentokrát přišel s kusem, ke kterému jsem si hledal cestu zatraceně obtížně. Způsob podání je famózní, síla celku diskutabilní. Dechberoucí kamera v permanentním pohybu Emmanuela Lubezkiho je skvostná, prolétáme zákulisím divadla a jeho blízkém okolí, prostřihy přes tmu jsou velmi decentní, takže výsledek působí jako na jeden zátah. Ale může to mít i druhou stránku – totiž že je vyčerpávající. Humor na mě nepůsobil, emoce také ne, katarzi jsem necítil. Možná za to může až moc atrakcí naráz. To, jak lehce se proměňují scény, ale přitáhne. Tohle není jen velký návrat Michaela Keatona, to samé prožívá i mnohými lehce zapomenutý Edward Norton, který v druhé polovině devadesátých let vytasil několik trumfů, aby si následně vybíral jen nesmírně průměrné látky. Nicméně ke Keatonovi a Oscarům: viděl jsem letos lepší herecké výkony, Emmu Stone naopak v dané kategorii řadím mezi favoritky, své roli vládne. Tenhle film se dá milovat i nenávidět, to mi věřte. Pocitově ale prostě musím dát za tři. S davem nepůjdu (tolikrát plná palba?), to se mi příčí. Třeba si někdy dáme druhou šanci!! (23.01.2015)

Úchvatný filmový zážitek. Birdman je smutným příběhem zkrachovalé existence, jež touží po uznání, kterého se jí nedostává. Takže v podstatě klasická Iñárrituovská depka, akorát protentokrát zabalená ve velmi svěžím a dravém formálním kabátě. O závěru se dá diskutovat, já tu teď napíšu svůj pohled na něj (spoiler), takže pokud jste film neviděli, dál rozhodně nečtěte! Celý film je o tom, jak si Riggan snaží vydupat uznání a dávno zašlou slávu. Je přesvědčen, že umí věci, za které ho jeho okolí dostatečně neoceňuje. Nejde mu ani tak niterně o umělecké vyjádření - prostě chce, aby hra měla úspěch. Když pochopí, že nesympatická vlivná kritička mu jeho hru v každém případě zadupe do země, pokusí si "koupit" úspěch posledním zoufalým nápadem - sebevraždou na jevišti. Není to upřímná sebevražda, to by se prostě normálně zabil. On si manifestačně a trapně bulvárním gestem pokouší dát auru umělce, který pro své dílo položil život. Lacinná atrakce, akce, lidé chtějí vidět krev, jsou na to zvyklí z mainstreamových filmů. Publikum tleská, kritička znechuceně odchází, protože Riggan předvedl přesně to, co čekala, možná ještě hůř. A Riggan umírá, protože když si člověk strčí pistoli k hlavě a vystřelí, tak většinou umře. Pak následuje střihová sekvence (!) a po ní epilog. Celý předchozí film se tváří, jako kdyby byl točen na jeden záběr - a to ať se skáče v čase, prostoru, ať sledujeme reálného Riggana nebo jeho halucinace. Pokud je epilog střihově oddělen, mělo by to mít nějaký smysl - totiž že sledujeme něco jiného, než jsme sledovali doposavad. Nemůže to být živý Riggan, nemůže to být ani to, co si živý Riggan paralelně představuje, zatímco dělá něco jiného. Podle mně je to prostě představa toho, jak by Riggan ideálně chtěl, aby jeho manifestační sebevražda dopadla. Tedy aby a) neumřel, b) zapšklá kritička mu napsala pozitivní recenzi, ačkoli něco takového jasně odmítla c) lidé se o něj opět začali zajímat d) jeho dcera poznala, co v něm je, uviděla v něm jeho zázračné schopnosti (závěrečný pohled vzhůru). (konec spoileru)Tedy jak říkám, za mě docela depka, ačkoli mnoho diváků ten závěr určitě může vidět jinak. A to je na tom právě super. (24.01.2015)

Woodyallenovská téma a prostredie, unikátnou optikou dlhozáberového Lubezkiho. Bez Woodyho vtipu a nadhľadu, s iritujúcou jazzovou disharmóniou. Občas dobrá scéna (Times Square v trenkách, precitnutie po rannom prebudení sa na chodníku), občas dobrý dialóg (Emma a Norton na streche) a vždy super herci. Ale na povznášajúci "umelecký" zážitok mi takto stvárnená kríza stredného veku a tvorcovského vyhorenia nestačí. (17.02.2015)

Znám lepší filmy o nelehkém údělu herectví a zároveň vzdávající poctu divadelní práci. Tohle je jenom takový pokus o autorský artový film evropského střihu, ovšem etablovaného hollywoodského tvůrce, kde snaha o střihem nepřerušené vyprávění (samozřejmě docílené bezchybnými digitálními kejklemi) je jen takovou manýrou, stejně jako vícekrát probíraný ztvrdlý penis Edwarda Nortona. Nedotklo se mě to, vůbec, ani myšlenkově, ani emocionálně. Vyjma scény emočně vypjatého rozhovoru s divadelní kritičkou o podstatě grafomanství profesionální kritika a pak Birdmanova slova o mrzkém vkusu průměrného přihlouplého diváka, které bych tesal do kamene. Ovšem Oscara fenomenálnímu Michaelovi Keatonovi bych z celého srdce přál, už jenom proto, jaký to je velký sympaťák a že tak trochu jeho životní osud splývá s tím Rigganovým. (28.01.2015)