Birdman

Tenhle film je pro mě papírově (oblíbený režisér, herci, kameraman) naprostý hit, který mě možná po letech donutí změnit svých 10 nejoblíbenějších filmů. Ovšem nestane se tak. Iñárritu vystavěl groteskní situace a příběh, který diváka přivede do zákulisí divadla i na prkna, která znamenají svět. Dochází k působivým technickým pokusům (přenést divadlo do filmu, aby zůstalo divadlem/natočit film jako divadlo?, důraz na délku záběru "bez" střihu, využití hudby a zvuků - uvnitř filmu/mimo film) prokládaných přesahem, ať k hercům samotným (Keaton, Norton) nebo k uměleckým otázkam o čemkoliv (využití mainstreamových ikon - roboti, Spiderman, Superman, projevy deprese, kritikové, cena za úspěch ...). Přes technickou a tvůrčí preciznost snímku podpořenou kvalitními herci pro mě Birdman v závěru zůstal jako Rhódský kolos rozkročen mezi artovým pojetím a mainstreamem (ať se na něj snaží dívat z patra). Ano, vadí mi ten epilog, ten, který se dá pojmout jako obrácení o 180 stupňů zpět, stejně jako Bobbyho smrrt v Dallase (neznáte? google). PS: ten film ve mě stále otevírá otázku, co je vlastně umění? Jaký je to tlak být tvůrcem v dnešním světě? Už to radši zkrátím a silou mysli si nechám přiletět skleničku s Mattonkou ze stolu na druhé straně místnosti, dyť na to kašlu... jsem letadlo... (02.02.2015)

Znám lepší filmy o nelehkém údělu herectví a zároveň vzdávající poctu divadelní práci. Tohle je jenom takový pokus o autorský artový film evropského střihu, ovšem etablovaného hollywoodského tvůrce, kde snaha o střihem nepřerušené vyprávění (samozřejmě docílené bezchybnými digitálními kejklemi) je jen takovou manýrou, stejně jako vícekrát probíraný ztvrdlý penis Edwarda Nortona. Nedotklo se mě to, vůbec, ani myšlenkově, ani emocionálně. Vyjma scény emočně vypjatého rozhovoru s divadelní kritičkou o podstatě grafomanství profesionální kritika a pak Birdmanova slova o mrzkém vkusu průměrného přihlouplého diváka, které bych tesal do kamene. Ovšem Oscara fenomenálnímu Michaelovi Keatonovi bych z celého srdce přál, už jenom proto, jaký to je velký sympaťák a že tak trochu jeho životní osud splývá s tím Rigganovým. (28.01.2015)

Iňárritův debut Amores perros mě kdysi dostal do kolen a vytvořil jsem si k tomuhle latinoamerickému režisérovi zvláštní vztah, porozumění. Žádný z jeho dalších filmů sice ten debut nepřekonal, ale i tak jsem Iňárritovi nikdy nedal míň jak 4*, prostě to nebylo nutné. Na Birdmana jsem šel s pocitem jistoty, že se nemůžu bez ohledu na pozitivní ohlasy splést a přece jsem už po deseti minutách cítil, že se s režisérovým viděním světa tentokrát míjím. A každou další minutu stoupalo mé rozladění a odmítání viděného. Na zpáteční cestě jsem projížděl křižovatky na červenou a s ďábelským chechtotem děsil chodce na přechodech. Ale stejně to nepomohlo, měl jsem dokonale zkažený večer. Kdybych dal jen na emoce, dopadlo by to ještě hůř než na pouhé 2*, ale formální kvalitu zpracování filmu Iňárritovi upřít nemůžu. Jednoduše nemám rád teatrální, pozérské a afektované filmy. Vyhýbám se termínu pseudointelektuál, protože ho s oblibou používají ultrapravičáci k nálepkování nepohodlných osob, ale k tomuhle snímku označení pseudointelektuální sedí jako šroub do matice. Ukázkový případ midkultu, snaživě předtírajícího myšlenkovou hloubku. Před delším časem mi lékař diagnostikoval nákazu roupem a předepsal léčebnou kúru, po jejím absolvování jsem se zamkl na dva západy na toaletě a sledoval svou stolici, jestli jsem už v pořádku. Přístup Iňárritu mi přijde stejný jako ta má nelibá činnost. Jestli můžu něco ocenit, pak je to výkon Edwarda Nortona, jeho suverénní a rozmazlená divadelní hvězda zahraná s potěšením je ozdobou filmu, tenhle druh sobeckého hajzlíka Nortonovi sedí. A fajn byla i přítomnost Emmy Stone. Ocenění akademií jsem předpokládal, tenhle druh uměleckého trýznění a úhel pohledu jí myslím dokonale sedl. Za sebe říkám - už nikdy... Celkový dojem: 40 %. (02.03.2015)

Úchvatný filmový zážitek. Birdman je smutným příběhem zkrachovalé existence, jež touží po uznání, kterého se jí nedostává. Takže v podstatě klasická Iñárrituovská depka, akorát protentokrát zabalená ve velmi svěžím a dravém formálním kabátě. O závěru se dá diskutovat, já tu teď napíšu svůj pohled na něj (spoiler), takže pokud jste film neviděli, dál rozhodně nečtěte! Celý film je o tom, jak si Riggan snaží vydupat uznání a dávno zašlou slávu. Je přesvědčen, že umí věci, za které ho jeho okolí dostatečně neoceňuje. Nejde mu ani tak niterně o umělecké vyjádření - prostě chce, aby hra měla úspěch. Když pochopí, že nesympatická vlivná kritička mu jeho hru v každém případě zadupe do země, pokusí si "koupit" úspěch posledním zoufalým nápadem - sebevraždou na jevišti. Není to upřímná sebevražda, to by se prostě normálně zabil. On si manifestačně a trapně bulvárním gestem pokouší dát auru umělce, který pro své dílo položil život. Lacinná atrakce, akce, lidé chtějí vidět krev, jsou na to zvyklí z mainstreamových filmů. Publikum tleská, kritička znechuceně odchází, protože Riggan předvedl přesně to, co čekala, možná ještě hůř. A Riggan umírá, protože když si člověk strčí pistoli k hlavě a vystřelí, tak většinou umře. Pak následuje střihová sekvence (!) a po ní epilog. Celý předchozí film se tváří, jako kdyby byl točen na jeden záběr - a to ať se skáče v čase, prostoru, ať sledujeme reálného Riggana nebo jeho halucinace. Pokud je epilog střihově oddělen, mělo by to mít nějaký smysl - totiž že sledujeme něco jiného, než jsme sledovali doposavad. Nemůže to být živý Riggan, nemůže to být ani to, co si živý Riggan paralelně představuje, zatímco dělá něco jiného. Podle mně je to prostě představa toho, jak by Riggan ideálně chtěl, aby jeho manifestační sebevražda dopadla. Tedy aby a) neumřel, b) zapšklá kritička mu napsala pozitivní recenzi, ačkoli něco takového jasně odmítla c) lidé se o něj opět začali zajímat d) jeho dcera poznala, co v něm je, uviděla v něm jeho zázračné schopnosti (závěrečný pohled vzhůru). (konec spoileru)Tedy jak říkám, za mě docela depka, ačkoli mnoho diváků ten závěr určitě může vidět jinak. A to je na tom právě super. (24.01.2015)

Něco takového tady ještě nebylo - myšlenka, která mi v kině vytanula na mysli asi po 15 minutách a změnila se v jistotu dlouho před závěrečnými titulky. Film takhle nadupaný intertextuálními odkazy, aluzemi, metakomentáři o filmovém a divadelním průmyslu, hereckém umění, popkultuře; který je zároveň děsně vtipný a děsivě smutný; a který je natočený zcela dechberoucím, novátorským způsobem... patří neoddiskutovatelně k nejsvěžejším dílům nového století. Každopádně ho musím vidět znova, než vyplodím něco konkrétnějšího. (20.01.2015)