Birdman

Nejlepší Iñárritu s prostým, leč nesmírně působivým drum score, které do jisté míry nahrazuje absentující (viditelný) střih a plní funkci předělů. Kamera neúnavně kroužící v útrobách druhořadého divadla není vždy příjemná k sledování, ale ponor je o to intenzivnější. Nortonův divadelně-filmový výkon je opravdu strhující a působivý jako sexuální apetit jeho postavy před zaplněným hledištěm. Zkrátka film s velkým ptákem. [Kino] (09.01.2015)

Mnohovrstevnatý snímek, myšleno v tom smyslu, že si každý může vybrat, co mu vyhovuje, je univerzální a i proto sbírá ceny. Drama, komedie i okamžiky komiksových fines. Občas společenské narážky vypadají trošku jako moralizování, každopádně, Edward Norton už dlouho neměl tak vymazlenou roli a v životě mě nenapadlo, že se budu někdy u Iňárritua tak bavit. (29.01.2015)

Při sledování Birdmana mi často přicházela na mysl Truffautova Americká noc (to je kompliment, kdyby to někdo nepochopil). Nehledě na hodnocení první zhruba dvě třetiny jsou jedním z nejopojnějších kinozážitků vůbec. Určitě zajdu ještě jednou. Zároveň si člověk uvědomí, že kariéra Eda Nortona v posledních deseti letech je jedním z nejsmutnějších kariérních příběhů. (01.01.2015)

Ano, ano, oskarová nominace opět na místě! Zdejší hlubocí artoví ufoni zase pózují a cákají si na fiží a já už dlouho neměl tak brutální pocit nevolnosti a dilema, jestli se náhodou víc nezabavím tím, když se místo tohoto ultimativního zvratku budu zkoušet cévkovat ostnatým drátem nebo rašplí prozkoumávat skrytá zákoutí svého rekta. Měl jsem z toho naprosto stejný pocit, jako kdyby se mi na rozpálené plechové střeše tramvaje do stanice touha zasekla do koulí všemi packami nějaká prašivá kočka. Připouštím, že to může být záživné třeba pro nějakého herce s psychopatologickou diagnózou, který se v tom bezesporu najde, protože překročil onu hranici, kdy ty jeblé afektované psychotické čuráky přestal jen předstírat a jedním z nich se opravdu stal. Ano, ano, je to nesmírně filosofické, jde to razantně až do hloubky tlustého střeva a přijít tomu na chcíplou kobylu mohou opravdu jen ti nejbystřejší z nás. Samozřejmě i já u díla nesmírně přemýšlel, zevrubně jej analyzoval a po sáhodlouhých úvahách došel k následujícímu objektivnímu a erudovanému stanovisku: Bývalý Batman je jeblý afektovaný psychotický čurák a moc rád si střihne s ostatními jeblými afektovanými psychotickými čuráky dvě hodiny otravných nesmyslných psychicky narušených etud, v nichž velkohubě, kromě jeblých afektovaných psychotických pičovin, trousí kýčovitá pseudohluboká životní moudra, aby ukázali světu, jaká jsou dohromady banda jeblých afektovaných psychotických čuráků. Nemohu však tomu upřít, že s výjimkou té odporné šišlavé ropuchy Emy Kamenné jsou všichni zúčastnění, obzvlášť božský Éda, naprosto famózní, patrně proto, že nehrají a jen tak prezentují své reálné osobnosti. Takže, nejste-li diagnostikovaným hercem nebo jedním z těch vyteplených artových pozérů, pak vězte, že už jsem se obětoval za vaše hříchy, tohle zvěrstvo by neměl dobrovolně zažít nikdo, kdo nespáchal minimálně vraždu, a vřele doporučuji strávit raději dvě hodiny tím, že si budete tupým nožem vyřezávat do genitálií monogramy všech protagonistů a tvůrců. Já už stihl krvavé „A.G.Iñar“ na žalud a věřte, že proti tomuhle to byla opravdu příjemná, sofistikovaná a kultivovaná zábava! (22.01.2015)

Úchvatný filmový zážitek. Birdman je smutným příběhem zkrachovalé existence, jež touží po uznání, kterého se jí nedostává. Takže v podstatě klasická Iñárrituovská depka, akorát protentokrát zabalená ve velmi svěžím a dravém formálním kabátě. O závěru se dá diskutovat, já tu teď napíšu svůj pohled na něj (spoiler), takže pokud jste film neviděli, dál rozhodně nečtěte! Celý film je o tom, jak si Riggan snaží vydupat uznání a dávno zašlou slávu. Je přesvědčen, že umí věci, za které ho jeho okolí dostatečně neoceňuje. Nejde mu ani tak niterně o umělecké vyjádření - prostě chce, aby hra měla úspěch. Když pochopí, že nesympatická vlivná kritička mu jeho hru v každém případě zadupe do země, pokusí si "koupit" úspěch posledním zoufalým nápadem - sebevraždou na jevišti. Není to upřímná sebevražda, to by se prostě normálně zabil. On si manifestačně a trapně bulvárním gestem pokouší dát auru umělce, který pro své dílo položil život. Lacinná atrakce, akce, lidé chtějí vidět krev, jsou na to zvyklí z mainstreamových filmů. Publikum tleská, kritička znechuceně odchází, protože Riggan předvedl přesně to, co čekala, možná ještě hůř. A Riggan umírá, protože když si člověk strčí pistoli k hlavě a vystřelí, tak většinou umře. Pak následuje střihová sekvence (!) a po ní epilog. Celý předchozí film se tváří, jako kdyby byl točen na jeden záběr - a to ať se skáče v čase, prostoru, ať sledujeme reálného Riggana nebo jeho halucinace. Pokud je epilog střihově oddělen, mělo by to mít nějaký smysl - totiž že sledujeme něco jiného, než jsme sledovali doposavad. Nemůže to být živý Riggan, nemůže to být ani to, co si živý Riggan paralelně představuje, zatímco dělá něco jiného. Podle mně je to prostě představa toho, jak by Riggan ideálně chtěl, aby jeho manifestační sebevražda dopadla. Tedy aby a) neumřel, b) zapšklá kritička mu napsala pozitivní recenzi, ačkoli něco takového jasně odmítla c) lidé se o něj opět začali zajímat d) jeho dcera poznala, co v něm je, uviděla v něm jeho zázračné schopnosti (závěrečný pohled vzhůru). (konec spoileru)Tedy jak říkám, za mě docela depka, ačkoli mnoho diváků ten závěr určitě může vidět jinak. A to je na tom právě super. (24.01.2015)