Antonia

Docela mne překvapuje, s jakou dávkou samozřejmosti je tento film mnohými hlasy považován za silně, až militantně feministický. Samozřejmě - pokud se na něj jako na takový film díváte a berete v potaz pravděpodobný záměr autorů...rek, najdete zcela po právu nezpochybnitelný důkaz v každé větě a každém obrazu. Ale záleží přece jenom na úhlu pohledu a na tom, co a jak chce příjemce interpretovat. Byl by ten film mizogynní, kdyby byl z hlediska prezentace událostí a chování postav až na nutné rozdíly zcela totožný, avšak byl by příběhem rodiny samých mužů, kteří mají na háku společenské předsudky, navzájem se respektují jako samostatné myslící bytosti, schopné dělat vlastní rozhodnutí bez tun zbytečných rad a "dobře myšleného" poučování od "starších a zkušenějších" a především navzájem uznávající svoji jinakost bez utkvělých představ o tom, jaký by kdo měl být, aby mohl být považován za plnohodnotného člověka? Nebyl a ani by nemohl být, protože by se ve filmu děly stejné věci, pouze s opačným genderovým znaménkem. Jisté ale je, že by nebyl oceněn žádnými cenami a nenávist vůči němu by propukla násobně větší, ženy jsou v západním světě přeci ještě stále utlačované...ehm. Ta věčná problematika statu quo, který nelze nikdy určit a prohlásit za pravdu, lze pouze jeho předestíranou podobu přijat či nepřijat, protože v základu stojí vždy jednotlivec a až na něj se nabaluje vše další. Navíc Antonia je žánrově samozřejmě čistá utopie, takže dumat nad jakoukoliv realističností, prvoplánovostí nebo naivitou čehokoliv v diegezi je zde zcela zbytečné, utopie slouží k jiným účelům. (09.04.2020)

Nerealističnost vůbec nevadí. To, že se pár postavám dějí neuvěřitelné, obyčejné, ale hlavně velké věci v moc krátké době trvání filmu, rozhodně nijak nepřispívá k míře nesmyslnosti nebo povrchnosti nebo čehokoli negativního. Film je smyslem přesycen a svým "zrychlením", občasnou absurditou, místy i vyzněním připomíná Sto roků samoty. V tomto případě spíše Padesát roků soudržnosti, tvořivosti, plodnosti, nikoli však unylé idyly bez tónů pochybností, a i na tu samotu občas dojde. (04.05.2011)

Bez akéhokoľvek hollywoodskeho lesku. Antonia predstavuje oslavu života ženy, v ktorom prevláda „voľná“ láska, genderová solidarita a práca na poli. Dôsledkom zvoleného prístupu je, že všetci muži vystupujú buď v roli záporákov, alebo slabochov slúžiacich ako servis ženám (i keď scéna „stojka“ je perfektná) a tiež, že merítkom kvality života je intelektuálna jednoduchosť. Vysoká inteligencia vedie k morbídnosti alebo je len analógiou schopnosti rodiť deti, smiať sa či sušiť seno. V takomto vesmíre by som žiť nechcel, neodškriepiteľným na druhej strane zostáva, že režisérka šikovne prepína medzi komédiou a drámou, vďaka čomu jej film nepôsobí neprirodzene. (21.04.2013)

Zajímavé a poutavé filmové vyprávění o jedné zvláštní ženské rodině s překrásnou hudbou. Antonia přijíždí se svou dcerou do rodné vesnice a její rozhodnutí - žít po svém - je obdivuhodné. Tomu, jak úsměvně rozšiřovala rodinu, podávala pomocnou ruku tam, kde bylo zapotřebí, s upřímností a vřelým srdcem, jsem neodolala. A pak taky ta nádherná hudba... (19.05.2018)

Sonda mezi obyvatele na maloměstě v poválečném Nizozemsku, kde je ještě všechno zastaralé a zkostnatělé, ale kam se dostane svobodná žena, která ví, co chce. To je něco nepatřičného. Tenhle film je ale podaný s takovým klidem, láskou a navíc i realismem, že vás prostě dovede dostat. Stejně jako to, jak jsou lidé hloupí. (20.02.2018)