71 fragmentů chronologie náhody

Haneke ví naprosto přesně co chce říct a jak to chce říct. Nepotřebuje k tomu jediný zoom kamery, nepotřebuje dialog mezi postavami tak jak ho známe z běžných filmů (postavy mezi sebou prohodí maximálně dvě věty a následuje střih) a nepotřebuje ani příběh jako takový. Stačí mu krátké oznámení o střelbě v bance a rozpracuje ho do 71 fragmentů, které spolu můžou, ale taky nemusí souviset. A přece divák celou dobu chápe režisérův záměr, neřkuli slyší jeho klidný, ale přesto zlobou prosáknutý hlas, kdesi za plátnem. (03.02.2012)

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%] (08.10.2021)

Nestor intelektuálních filmů Michael Haneke předvedl možná to nejlepší právě ve své (u nás) méně známé trilogii o smrti (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Benny's Video, Der Siebente Kontinent). Přiznám se, že jsem musel film shlédnout dvakrát po sobě, protože jelikož jsem o obsahu nic nevěděl, při první projekci mi až do konce zůstával smysl Hanekeho formálního přístupu přinejmenším neprůhledný (oproti Pianistce, kterou jsem viděl krátce před tím je to trochu jiná káva). Chladným záběrům bez špetky dramatizace, jenž připomínají spíše náhodně sestavenou koláž záznamů průmyslové kamery, které sledují (nedá se říci, že něco vypráví – jenom nezúčastněně sledují) fragmenty z života několika postav, dává konečný a plný význam finální scéna, ke které je film režisérem posouván (nebo spíše jsou k němu posouvány jeho aktéři bez vlastního přičinění). Naprosté oddramatizování snímku připomíná více autopsii než film – chladný jako chirurgická ocel. Suma: jeden z nejlepších filmů o násilí, jaký jsem viděl. (08.03.2004)

Čekal jsem to divočejší, to musím přiznat. Princip kompozice, který jsem odvozoval dopředu z názvu, je oproti očekávání nakonec vlastně docela sevřený - jde o fragmenty ze života několika málo lidí, jejichž osudy se nakonec protnou. Nic bych proti tomu neměl, kdyby ony fragmenty byly motivovanější vždy(!). Možná změním jednou po další projekci názor, ale teď se mi zdá, že Haneke zůstal na půli cesty, kdy nám část fragmentů říká něco podstatné o protagonistovi, jindy nám to neříká nic (a tudíž je to významově redundantní). Samotná paralela výstavby s fragmentárností zpravodajství zprostředkovaného médii, kdy nikdy nepoznáme úplnou pravdu ze zlomků (různě upravené) předkládané reality, se mi zamlouvá. Přesto to řadím k těm slabším filmům, které jsem od Hanekeho viděl. (05.08.2019)

Už dlho ma žiaden film tak nenaštval, ako tento. Pritom viem, čo je fragment, poctivo vykonávam defragmentáciu disku počítača a nie som úplný pako. Ale vybrať viac-menej náhodne nejaké klipy z televízneho spravodajstva, doplnené ukážkami z nejakých nezrealizovaných filmov, všetko to pospájať necitlivými čiernymi strihmi a predhodiť to divákovi nech sa v tom preberá, to zaváňa neúctou k divákovi, u mňa až pocitom urážky. Celý život ma zaujímali nové vlny a prúdy v kinematografii. Ale nie každá z nich viedla k nejakému zmysluplnému cieľu. Tento film je toho dôkazom. A to ma pritom Haneke pred krátkym časom nadchol svojimi Funny Games. (18.09.2010)