Zátiší

Smutný film o jednom samotárovi, ktorý sa paradoxne živí tým, že sa stará o pohreby opustených ľudí, ktorí už nikoho nemali. Má to pomalé tempo. Veľa sa tam toho nenakecá, ale nuda to rozhodne nie je. Je to celkom fascinujúce a Eddie Marsan podal skvelý výkon. Trochu ma len sklamal záver. Dúfal som, že sa naplní nádejná línia s príbuznou jedného nebožtíka, ale príbeh hlavného hrdinu utnuli iným spôsobom a ten poetický záver ma už toľko nenadchol. Ale za jedno pozretie film s takýmto netradičným hrdinom stojí. Asi najväčším plusom je, že z ústredného hrdinu - samotára neurobili nejakého psychopatického magora ako to majú vo zvyku v thrilleroch. 6/10. (04.11.2019)

Extrémně nudný film o extrémně nesympatické postavě - sledovat skoro hodinu a půl unylou vizáž Eddieho Marsana, krále všech šediváků mezi šediváky, se rovnalo skoro očistci. Pokud toto někdo označuje za komedii, musí být dočista šílený, ten film by uspal i mrtvého. John May tímto rozšířil početnou rodinu filmových lůzrů, kterým určitý typ filmařů z mně neznámého důvodu cítí potřebu skládat poctu. Vážně bravo, tímto všechny vyzývám, aby na svět přiváděli ještě více filmů o osamělých vyděděncích a honimírech, aby se propast mezi artovou a mainstreamovou produkcí ještě prohloubila a všichni se do ní nakonec zřítili a byl konečně klid. Pokud se ve Varech promítá více filmů tohoto ražení, pak jedině dobře, že už tam několik let nejezdím. (31.01.2015)

Velice zvláštní kousek o jednom malém človíčkovi s velkým srdcem. Eddie Marsan vystřihnul introverta Johna Maye v kvalitě A+, pomalé tempo vyprávění a tichá atmosféra naprosto přesně vykreslila příběh úředníka, který hledá pozůstalé po osaměle zemřelých, organizuje pohřby, píše proslovy, vybírá hudbu... Závěr mi sice až tak nesedl, ale aspoň jeden úsměv vykouzlil... (02.11.2019)

„Nechtěl byste, aby ho poznali Vaše děti, jeho vnuci? Nikdy není příliš pozdě. Vím, že je už mrtvý, ale ...“ Málo co mě dokáže potěšit tak moc jako objev nenápadného, malého filmu, který si mě dokáže emocionálně zcela získat. Zátiší je nádherně vyvážená tragikomedie. Humor, smutek, dojetí…vše v té správné míře. Film je morbidní, smutný, málomluvný (a přitom tolik říkající), úsměvný i příjemně ubíhající. A v případě Marsana skvěle zahraný. Ten si celý film hravě vystačí s minimalistickým a přitom tak přesným výkonem. Jeho samotářský podivín dělající „jen“ svou práci, z úcty k nebožtíkům vymýšlející smuteční řeči, lepící si fotky „klientů“ do alba, maximálně systematický a svázaný pravidly (vnitřními i vnějšími), jejichž porušení je nemyslitelné (ten úsměv „před“…tak moc jsem mu rozuměl). Emocionální dopad po závěrečné klapce byl pak v mém případě drtivý, proto rád nadhodnotím slabšími 5*. „Nikdy jsem je neslyšel mluvit, když spolu seděli na lavičce. To je to, co bychom chtěli všichni, že? Ženu, se kterou se dá mlčet.“ (10.03.2018)

Vůbec jsem nečekal, že se Zátiší může stát jedním z nejlepších filmů, které jsem na letošním festivalu viděl. Málokterý snímek ve mě vyvolával takovou směsici silných emocí a přitom by se dalo říct, že to byl docela obyčejný film s jednoduchým dějem, téměř komorního charakteru. Diváka se musí alespoň minimálně něčím dotknout aniž by při tom obsahoval nějaké dlouhé filozofování. Bravůrní herecký výkon Eddieho Marsana a naprosto uhrančivá hudba Rachel Portmanové kvality filmu jen podtrhuje. Úplně poslední scéna se možná všem zamlouvat nemusí, pro mě osobně byla i předvídatelná, ale myslím, že měla svůj smysl a působila docela přirozeně. Mé hodnocení: 95%. Viděno: 49. MFF KV. (08.07.2014)