OUTsideři

Tři mladí "psychiatričtí pacienti" (Touretteův syndrom, obsedantně kompulzivní porucha, anorexie) utíkají z léčebny, směr k moři. Originální (protože německou předlohu jsem neviděl) romanticko-komediální road movie se v temných diagnózách sympatických outsiderů příliš nevrtá a do kontaktu / konfliktu s obyčejnými lidmi je skoro nenutí, spíše s (dramatickým) vtipem oceňuje maličké krůčky z osidel nemocí, znamenající pro ně velká vítězství. (04.12.2017)

Jakoby to bylo včera, když jsem přišel do jednoho krásně upravenýho žižkovskýho baru pátý cenový, objednal si rovnou dva panáky pěkně odstátýho Božkova a kopnul je najednou do palice, aby ten den aspoň za něco stál. Osazenstvo baru bylo vskutku na úrovni, byl tam jeden fundovaný motorkář, vynikající především svým talentem rozmlátit člověku bezdůvodně lebku hned při prvnim setkání, roztomilá šlapka, která byla víc HIV než člověk a jeden dědula, co prej rád mladší kluky, no proti gustu.... Každopádně jsem zrovna nečuměl na nějaký film a tak jsem sem zavítall, po obhlídce všech štamgastů jsem do palice poslal další dva rumy a začal uvažovat o tý šlapce. Mezi tím přišli do lokálu tři týpci, kteří tak nějak postrádali vlasy, jinak se dá říct taky plešatí, ale proč to neopsat, že. Od pohledu byli sympaťáci, vyznavači lyrických projevů a především asertivního vystupování ve společnosti. Řekl jsem si, že bych se s nima mohl po jejich jít skamarádit, není totiž nic lepšího, než si vožrat hubu ve společnosti erudovaných kritiků sociálních hodnot. Abych se vyrovnal jejich stavu, mávnul jsem na barmana a ukázal, že chci další tři rumy. Bůhví, proč přitáhl čtyři, ale nejspíš proto, že jsem ukazoval dvěma rukama. Na šlapku už jsem nějak zapomněl, odtáhla totiž s tim bikerem na hajzl. No, abych to zkrátil, nakapal jsem do strojku další 4 kousky a vydal se směrem k boxu, kde seděli dřív zmiňovaní jinoši. Cestou jsem sice dvakrát spadnul a málem si zlomil nohu, ale došel jsem. Chtěl jsem je pozdravit a říct: "Čus, chlapi, tak jak ta Sparta dneska čutala?" Načež by se zasmáli, přizvali mě k sobě a zlískali bychom se společně. Jenže jak jsem tak otevřel pusu, vypadlo ze mě:"Kundy plešatý, použili jste dneska anální bělidlo, nebo vám tak svítěj zuby, kreténi?" Co následovalo nebudu blíž specifikovat. Jen bych na svou obhajobu chtěl říct, že jsem ten večer trpěl Touretteovým syndromem. (25.01.2016)

Zvláštní snímek. Útěk tří chovanců z ústavu, kteří jsou nahánění doktorkou a otcem jednoho z chovanců (vše uvedeno v synopsi). Dosud jsem s filmem neměl nejmenší problém, ale pojednávaná část na útěku je hrozně plochá, bez jakékoliv aspirace na útok divákovým citům. Pár lehce vtipnějších scén zde je, ale po vážné stránce ani prdlajs. Na závěr se vše strašně zjednoduší s klasickým zakončením, které je nudné až k uzoufání. Nemohu jinak než dát slabší průměr. (01.01.2020)

Velmi pozitivně a smutně a komediálně laděný filmek. Bodejď by terminátor T-1000 Vincenta nakonec nenašel. "Nathan" z Misfitz prokázal, že je opravdu skvělý herec. Všichni v tomto filmu byli skvělí. Nečekal jsem, že mne v tomto parném dni něco takhle uvolní ba dokonce emocionálně rozhodí. Zeskelnatělo mi oko ! Ale co v rachotě mám také jednoho taureťáka, občas se mi s nim pracuje fajn, ale když se zvýší hladina pracovního stresu, je to mazec...Tento film je barevný, hudebně sympatický, smutný, vtipný, a hlavně...behaviorálně poučný. (03.06.2015)

Snímek, který mě skutečně bavil. Líbilo se mi, jak se herci zhostili svých rolí, líbilo se mi celkově tohle road movie a jsem rád, že se na různé nemoci upozorňuje cestou, která není nutně dramatická. Tohle mi sedlo a všichni tři hlavní mladí herci jsou naprosto úchvatní a uvěřitelní. Bavil jsem se a navíc to mělo i uvěřitelné emoce. Možná jsem se měl nejdříve podívat na originál, abych byl trochu objektivnější, ale tohle se mi líbilo. (30.07.2015)