Intolerance

Mluvit o snímku z roku 1916 jako o velkofilmu, může nezasvěceným připadat jako hloupost, ale kdo viděl Intoleranci, ví o čem mluvím. Griffithové megalomnství je zde patrné skoro z každého záběru. Navíc Intelerance není jen o velikosti, ale také má solidní přiběh(y), Griffithův rukopis montáže, spoustu dalších vpodstatě objevných technik jako je například systém narace. I po 90 letech velice dobrý snímek s rychlým spádem, který stojí za to vidět nejen cinefilům. Out of the cradle, endlessly rocking... (03.06.2010)

Nie som odborník na rannú kinematografiu, ale dovolím si tvrdiť, že Griffith a jeho Intolerancia bola v mnohých smeroch prvá. Takže máme v jednom filme štyri príbehy, ktoré sa odohrávajú každý v inej dobe, sú prestrihávané priebežne a vrcholia súbežne v poslednej tretine filmu. Spája ich jedna myšlienka, je medzi nimi množstvo paralel a žiaden z príbehov by som nenazval jednoduchým (okrem Ukrižovania), dokonca by ich stavba obstála aj v dnešných časoch. Vrcholom je neskutočne monumentálne dobývanie Babylonských hradieb, z ktorých určite čerpali po takmer storočí Jackson alebo Scott. Je to základný pilier monumentalizmu. Film sa v závere neskutočne rozbehne, sme v napätí pri každom príbehu až do konca. Škoda kvality zachovanej verzie, občas je obraz vďaka čiernym rohom klasicky kruhový a častokrát poškrabaný. Nad prípravami, stavbou kulís, prípravou scenára a strihom sa tu rozplývať nebudem, to sa bude každý, kto film uvidí. (31.10.2012)

Nehodlám se přít s filmovou historií. Ale tříhodinový gigantický spektákl, který je tu jen proto, aby mi do hlavy neustále vtloukal, že se mají mít lidi rádi, to je na mě trochu moc. Shodou okolností jsem film viděl prakticky současně s „Metropolis“, u kterého jsem prodělal něco podobného, který ale díky hudbě, vizuální a filmové vytříbenosti dopadl o poznání lépe. Ta kolébka mě bude strašit ještě hodně dlouho. Pro poznání vývoje kinematografie ovšem zásadní dílo. Mimochodem, krásně tenhle film humorně zvaríroval Buster Keaton ve svých „Three Ages“. (26.03.2007)

V tomto díle vedle sebe stojí čtyři příběhy z různých dějinných údobí, které ilustrují "boj lásky v průběhu věků" a nejsou vyprávěny postupně. Griffith přeskakuje z jednoho do druhého a často rovněž provádí napínavé střihy uvnitř jednotlivých částí. Podobně jako ve Zrození národa i zde Griffith využívá k vyjádření svých politických postojů strukturu viktoriánského melodramatu. [8/10] (Triangle & Wark) (Němý, čb. /// Produkce: D. W. Griffith /// Scénář: D. W. Griffith /// Kamera: G. W. Bitzer, Karl Brown /// Hudba: Joseph Carl Breil, Carl Davis, D. W. Griffith) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (22.11.2009)

No páni! Konečně to mám za sebou. Představa téměř 3 hodinového filmového vzdělávání mě strašila několik let a nakonec to vlastně nebylo tak hrozné, jak jsem se bál. Ve výsledku musím před rasistickým filmovým praotcem Griffithem smeknout. První hodina a půl však nebyla tak pozitivní. Paralelním linkám věnuje Griffith nevyvážené množství času a namísto toho, aby vyprávěl co nejvíce obrazem (je to probůh přeci němý film!), používá neskutečné množství mezititulků, které absolutně ničí plynulost děje. Jednotlivé dějové linky jsou pak chvílemi trochu zmatečné a několikrát jsem si musel zpětně zjišťovat, o co že zrovna jde. Když však v polovině přichází na řadu velkolepá babylónská bitva, vizuální stránka Intolerance na sebe konečně strhává potřebnou pozornost a velké množství (podle mého soudu) zbytečných záběrů se dá mnohem lépe překousnout. S blížícím se závěrem mě pak Griffith strhl řadou střihových postupů (např. flashback, paralelní montáž), s jejichž pomocí dokázal vykouzlit opravdu dechberoucí momenty. Když si představím, že by se Intolerance prostříhala a zbavila by se těch opulentních a obsahově prázdných záběrů, byl bych z ní patrně nadšený. 6/10 (09.01.2018)