Intolerance

Intolerancia je predovšetkým fenomén, Griffithov scenár a réžia sú geniálne aj po dlhých rokoch. Film rozdelený do štyroch častí, ktoré reflektujú na isté časové roviny je predovšetkým o ľudskej neschopnosti akceptácie a intolerancii. Rozvláčne nemé dielo však vyžaduje divákovu spoluprácu a trpezlivosť. (31.12.2020)

Kdyz jsem dnes z 35mm pasu videl dvousetminutovou rekonstruovanou verzi se vsunutymi okynky tam, kde se nedochovaly cele zabery, konecne do sebe vsechny dilky skladacky zapadly, vsechny motivy byly doreseny a vztah mezi liniemi se ukazal byt extremne dobre promysleny. Tohle dilo neni obdivuhodne jen pro svou monumentalnost a ambice, ale predevsim pro obrovskou miru vypravecske citlivosti. Po triceti francouzskych, italskych, ruskych, americkych a danskych filmech z roku 1916, ktere jsem tento tyden na platne zhlednul, je Griffithovo umelecke vizionarstvi neoddiskutovatelne. (A navic to byl bozi triapulhodinovy klavirni koncert. :)) (30.06.2016)

Viděl jsem teda jen verzi hodina a půl, která je uložená ve Filmovém archivu a - ačkoli je pravda, že touto selekcí (nevím, nakolik byla zamýšlená a nakolik jde o poškozené části, které byly vyřazeny) film nabyl jisté zkratkovitosti a vynechává důležité scény, které pak musí divák zpětně rekonstruovat v hlavě - je taky fakt, že jsem byl moc rád, že to nebylo delší. Sice samozřejmě vím, proč je film tak důležitý z historického hlediska, ale faktem je, že Griffith natočil snímek, který sice předběhl dobu, ale rozhodně není nadčasový. Oproti proklamované novátorské montáži, bohaté výpravě a splétání vícera dějových linií, jsem si všiml i některých méně zjevných prvků. Režisér zřejmě jako první pracuje systematicky s návratnými motivy a používá střih jako dramatický prostředek (ke konci, kdy se dějové linie dostávají do fáze kolize, se střih zrychluje a skáče z jedné linie do druhé). Za zmínku stojí i otevřené násilí a erotika - v tak ranném filmu to jistě nebylo běžné. Ovšem tento pokus o míchání propojených příběhů, tak jak to dělává v současnosti Innaritu, trpí i poporodními problémy. Vypadá to, že střihač při proplétání dějových linií měl v jedné ruce nůžky a v druhé Becherovku. Krom toho, že paralelní děje nespojuje nic víc, než pouhá přítomnost intolerance, přechody mezi nimi jsou podle všeho téměř náhodné, určované maximálně hodně z rukávu tahanou asociací. Závěrečná katarze a uspokojivé rozřešení dějových linií (které by ještě k tomu do sebe nějak secvakly) se nekoná. Takže ve výšledku: převratný experiment - ano. Vynikající film - ani ne... (25.02.2009)

Mluvit o snímku z roku 1916 jako o velkofilmu, může nezasvěceným připadat jako hloupost, ale kdo viděl Intoleranci, ví o čem mluvím. Griffithové megalomnství je zde patrné skoro z každého záběru. Navíc Intelerance není jen o velikosti, ale také má solidní přiběh(y), Griffithův rukopis montáže, spoustu dalších vpodstatě objevných technik jako je například systém narace. I po 90 letech velice dobrý snímek s rychlým spádem, který stojí za to vidět nejen cinefilům. Out of the cradle, endlessly rocking... (03.06.2010)

Nie som odborník na rannú kinematografiu, ale dovolím si tvrdiť, že Griffith a jeho Intolerancia bola v mnohých smeroch prvá. Takže máme v jednom filme štyri príbehy, ktoré sa odohrávajú každý v inej dobe, sú prestrihávané priebežne a vrcholia súbežne v poslednej tretine filmu. Spája ich jedna myšlienka, je medzi nimi množstvo paralel a žiaden z príbehov by som nenazval jednoduchým (okrem Ukrižovania), dokonca by ich stavba obstála aj v dnešných časoch. Vrcholom je neskutočne monumentálne dobývanie Babylonských hradieb, z ktorých určite čerpali po takmer storočí Jackson alebo Scott. Je to základný pilier monumentalizmu. Film sa v závere neskutočne rozbehne, sme v napätí pri každom príbehu až do konca. Škoda kvality zachovanej verzie, občas je obraz vďaka čiernym rohom klasicky kruhový a častokrát poškrabaný. Nad prípravami, stavbou kulís, prípravou scenára a strihom sa tu rozplývať nebudem, to sa bude každý, kto film uvidí. (31.10.2012)