Zelený paprsek

Ženy jsou slepice, které zajímá jen sex, a pokud některá z nich žije delší dobu sama, ostatní se na ni dívají jako na malomocnou. Muži jsou idioti, které zajímá jen sex, a pokud vidí ženu, která jde sama po ulici, okamžitě po ní vystartují. Ano, tento úhel pohledu na moderního člověka bych dokázal přijmout, byly-li by všechny ty idiotské postavy nahlíženy s jistým sarkasmem a zároveň smutkem. Jenže Rohmer nad nimi nepláče ani je neironizuje. On je má rád a "rozumí jim"... (31.08.2022)

Pokud se celé století těšíte a místo na konci století jednoho, zhlédnete na počátku století dalšího, dostaví se jisté ... zklamání. Smutek přelomu století. Řešení je následovné: Takže ani tentokrát to nedopadlo jinak než za 3* s tím, že plus jedna za salvy smíchu nahlas a všechny ty krásné, vkusné a navýsost inteligentní muže a plus jedna za Hortenzii, neb má naprostou pravdu. (17.03.2013)

Rohmer tentokrát volně zadaptoval a do "dnešní" doby převedl méně známé dílo Julese Vernea (ani náhodou se nejedná o typickou verneovku), ve kterém je hlavní postavou žena, pasivně čekající na svého prince z pohádky, odmítající všechny potenciální nápadníky s tím, že prostě "nechce" - jenže ona ve skutečnosti chce, avšak bojí se, že by byla pouze využita a odkopnuta - a tak čeká dál, sleduje různá znamení (karty), čas od času se z ničeho nic rozpláče a vlastně není schopna normálně si užívat života. Na Rohmerově stylu mi asi prostě něco vadí - tady mi například absolutně nesedl snad půlhodinový rozhovor o vegetariánství hlavní hrdinky (zbytečnost). A je toho víc. Ale i tak stojí za vidění. (29.10.2007)

Ano, u toho filmu, jako možná u celého Rohmera, si každý musí odpovědět na otázku: k čemu mi to je? co to má se mnou společného? je to svět, ve kterém žiji? Pro mě má tento film především dvě pozitiva. 1) Objektivně: snad poprvé ve filmu se řeší problém dovolené. A ten na sebe často váže stres, neuspokojení, vyhrocuje vztahy. Pro mnoho lidí je to prubířský kámen roku. 2) Subjektivně: často jsem se cítil jako Delfína, alespoň její pocity a reakce mi byly velmi blízké. (04.04.2014)

Rohmer věděl, že na to, aby popsal prázdnotu, nepotřebuje scénář popisující prázdnotu (skoro dokumentární forma pak ještě umocnila bezvýchodnost, se kterou se Delphin potýkala). Věděl, že těkavé hlavní hrdince musí do duše promluvit švédka z pláže a ne psycholog. Ale hlavně věděl, jak natočit nejbájnější a zároveň nejprchlavější happyend v historii letních filmů. Masterpiece z kategorie „love is in the air“. Sentiment není sprosté slovo. (31.07.2014)