Taxi Teherán

Ázijská kinematografia ma, s výnimkou Kim Ki Duka, ktorého meno zaznie aj v tomto filme, nikdy nebavila. Jafara Panahiho som až dodnes úspešne ignoroval. Bola to chyba a rozhodne mu po dnešku budem venovať pozornosť. Samotné Taxi Teherán bolo zaujímavé a ľudské, hoci mi tam chýbala situácia, ktorá by ma emocionálne veľmi silne oslovila. Chápem potrebu robiť politicky angažované filmy, ale občas je práve "politikum" tým, čo filmu viac uškodí ako pomôže. A tu bola dobrá polovica dialógov "o režime". (05.07.2016)

Taxi Teherán bere dech na první pohled jednoduchým konceptem zachycovat dění z íránské metropole skrytou kamerou na omezeném prostoru, kde se až zázračně ztrácejí jakékoliv zábrany vůči režimnímu dohledu. Především na něm baví to, jak ladně bruslí na hraně bezprostřední observace a fikce, která chce být společenským komentářem, jak si pohrává se samotným audiovizuálním médiem v nejlepší tradici íránské filmové sebe-reflexe. Mnohé okamžiky jsou odzbrojující a představují až jímavé vyznání filmaře bez svobodného rozletu. Co však kladný dojem ze snímku sráží, je snaha zahodit šanci zůstat na nejednoznačné percepční rovině a poměrně okatě naroubovat dění v taxíku a jeho bezprostředním okolí na komentář o nepoctivosti, jenž se v některých okamžicích až nápadně blíží u nás kdysi bující komunální satiře. Nebýt působivé epizody s "dámou s růží", která poměrně bezzubou kritiku v závěru rozšíří o nové, tentokrát už nesporně politické a principiálnější vnímání problému, tak by snímek nakonec zůstal spíše jedním z nejvynalézavějších počinů posledního období a silně osobním vyznáním filmu - nikoliv pronikavou společenskou studií, jež se od něj i vzhledem k situaci režiséra očekávala. (11.10.2015)

Íránská celovečerní verze Taxíku. Sice bez Hámy a soutěžního aspektu, ale ten je více než dostatečně nahrazen nastavováním zrcadel a očerňováním systému s vtipem a nadsázkou. PS: Jezdí v Teheránu (krom taxíků) i auta jiných barev než je bílá, stříbrná metalíza, bílá, černá a zase bílá? (10.10.2015)

Panahí je king! Taxi Teherán vypráví navzdory své kamufláži "rutinní jízdy" neskrytě a s půvabnou vehemencí, přičemž více než cokoliv jiného zkoumá reálné možnosti kinematografie jako média. Vzhledem k neblahým politickým podmínkám inscenuje režisér svou autorskou cestu jako nahodilý dokument, leč je jasné, že situace byly dopředu napsané a alespoň zběžně ozkoušené. Z hrůzných i groteskních výjevů každodennosti utkává Panahí dohromady zábavnou koláž postav i situací, jejichž humor se často potkává s paradoxní osudovostí. Třeba když neteř peskuje svého strýce šoféra a poučuje ho o dějinách tamního filmu; strýce, který stojí za tituly jako Bílý balónek či Zrcadlo. Poselstvím Taxi Teherán není konkrétní vyhranění se proti diktátu mlčení, nýbrž snaha ukázat, že vzdor nesmyslným zákazům a omezením zůstává touha a radost z tvorby vítězně nade vším. (15.01.2024)

Při vší úctě k osobě a tvorbě Džafara Panahího, jeho snímek Taxi Teherán neobdržel prestižní cenu z velkého festivalu pro výjimečné umělecké kvality, dokonce ani pro mimořádnou společenskou výpověď. To, co popisuje v mikropříbězích svých klientů, je v převážné většině okruhu jeho diváků dávno známo. Festivalová porota jednoduše chtěla upozornit na svízelnou situaci autora, kterého se režim stůj co stůj snaží umlčet. Taxi Teherán je malý film a vzhledem k Panahího současnému postavení a okolnostem natáčení ani být jiný nemůže. Nevyčítám mu to, ale plynutí času jsem si během sledování uvědomoval a právě tohle (ne)pohlcení považuju za dělítko mezi slušným a výborným filmem. Když srovnám Taxi Teherán s takovou emocionální peckou, jako byl Rozchod Nadera a Simin, nemůžu jít na víc jak 3 hvězdičky. Mimo jiné proto, že se režisér svým tempem a neochotou střihat neliší od svého okolí. Co se naopak ocenit dá, je schopnost nenápadně zachytit pro režim nepříjemné skutečnosti a režimní pokrytectví. Přes nenápadnost a zdánlivou zdrženlivost je to film navýsost politický a provokativní. Celkový dojem: 60 %. (09.10.2015)