Taxi Teherán

Dwarfský překupník s dvd filmy přistoupí do taxíku, který řídí renomovaný iránský režisér, toho času v nuceném domácím vězení. Upomíná se, že mu kdysi sehnal kopii Tenkrát v Anatolii a kvůli kšeftu z něj na okamžik udělá svého komplice. Geniální, i kdyby to nebyla pravda. Tohle, závěť natočená na mobilní telefon a rozmluvy o (ne)svobodě umělce dělají z Taxi Teherán výjimečné dílo. (13.06.2016)

Zmrštené ľudské osudy jedného dňa v taxíku parafrázujú Panahiho "tvorcovské uväznenie" na štýl Sama Peckinpaha. Film na "1" záber a z bezpečnostných live záznamov z miesta taxíka zase odkazuje Kiarostamiho Desať (2002). S tým rozdielom, že digitálny pokrok je znamenitý a narozdiel od vyššie uvedeného titulu pripomína Taxi Teherán štýlovejšiu kompozičnú atmosféru. A vôbec to neoberá o akútnosť zápletky. Možno si film až prílišnou karikatúrou pýta pozornosť alebo som lepšie kritické podobenstvá videl v odlišnom prevedení a na inom scénickom poli. (02.01.2021)

(BE2CAN, Atlas) Můj první Panahí, což je možná docela chyba, protože vzhledem k té meta rovině Taxi Teherán mi patrně unikla spousta odkazů a citací. Přesto jsem výrazně spokojen - velmi příjemná a podnětná (a kupodivu občas i vtipná) jízda po hlavním městě jednoho pochybného státu, který (nejen) svým nejhodnotnějším umělcům háže klacky pod nohy a činí jim ze života peklo. Stačilo málo, totiž kamera a auto, ale v reálu vlastně hodně, totiž odvaha. Myslím, že je tak trochu povinnost tu odvahu ocenit, přitom to ovšem není povinnost nepříjemná. Na filmové fanoušky musí být přece spoleh :) (18.10.2015)

Líbilo se mi to. Tématem je jak má hlavní hrdina v této zemi žít, když je perzekuován. Režisér a zároveň hlavní postava nahlíží na životy zevnitř jedoucího automobilu a skládá z nich mozaiku iránské společnosti. Pohybuje se na hraně autenticity a fikce. Závěrečnou dlouhou scénu v níž je divák ponechán osamocen v autě a nic se dlouho neděje je zřejmě zkouška divákovy trpělivosti, kterou v promítacím sále v Praze nezvládly jen dvě slečny, které odešly pár vteřin před koncem filmu. Život v Teheránu se během jízdy jeví báječně absurdně a režisér tuto absurditu ukazuje vrstevnatě, ale přitom s velkým nadhledem a empatií. Je nestranný vůči všem postavám. Naopak se baví tím, jak se charaktery pozvolna odhalují a překvapují svým uvažováním. A svým chováním pak často naprosto popírají to, co předtím řekli. Režisér za volantem se nám stále snaží sdělit, že nic není takové, jak to vypadá. Režisér je zároveň hlavní postava a může kdykoliv ostatní protagonisty vykolejit něčím neočekávaným. Odmítá sdělit, co je inscenované a c o ne. Mluví za něho jeho oči. Dialogové výměny tvoří jádro hořkosladkého a tragikomického popojíždění po městě. Zatímco náměty na filmové příběhy je naskakování do taxíku, student filmové režie se ptá režiséra, kde měl takový námět hledat. Zásadním dialogem ale je rozmluva o tom, co v Iránu znamená vysílatelný film. Režisér rezignaci lidí odmítá. Místy režisér doslovně komentuje, co by mohlo v divákovi doznívat přirozenějším způsobem. Do taxíku v polovině snímku naskakuje režisérova neteř, která ze školy přesně ví, jak má vypadat vysílatelný film a snaží se ho při jízdě mobilem natočit. Realita však vždy překvapí a ukáže něco, co pozorovatel nečekal. Neteř si stěžuje, že její film bude nevysílatelný, divák si uvědomuje, že ji do objektivu skočil silný a pravdivý příběh s komplexním poselstvím. Málomluvný režisér se v dívčině přítomnosti rozpovídá. Neteř ho polidštuje a upozorňuje na nutnost odstranění bariér. Režisér Panahí, který si do té doby zachovával odstup si najednou jakoby uvědomuje, že nemá právo vydávat se jen za pozorovatele. e přímým účastníkem. Režisér takto pomalu odkrývá i svou postavu. Pracuje se svým svědomím. To je velmi svěžím a nečekaným prvkem. Tím je závěrečná pointa o to silnější. Stejně jako příběh závěrečných titulků. Panahí se vydá se za svým dobrým skutkem, který bude po zásluze potrestán. Čím víc se snažíme představit, jak by mělo něco dopadnout, tím pravděpodobněji to dopadne jinak. Vidíme zdařilé míchání každodennosti a osudovosti. Není čas na kontemplativní momenty a zastávky ve slepých uličkách. Jakmile pasažéři ve voze odehrají svou roli, jsou rychle vystřídáni. A divák se k tomu ještě při té jízdě baví. (18.09.2018)

Pohodový filmeček, ktorý nakoniec až tak pohodový nie je a neprekvapivo sa dotkne iránskej mentality, iránskeho štátneho zriadenia a jeho praktík a rieši samotné médium filmu, ako to je v postmodernej dobe tak moderné. Panahí si uvedomuje, že tento koncept (sme skoro stále v taxíku) si vyžaduje kratšiu stopáž a ja mám rád režisérov, ktorí sú natoľko skromní, že si podobné dramaturgické veci dokážu uvedomiť a nepotrebujú sa prevádzať. Panáhi je brutal sympaťák, je vtipný, vie točiť a vie jazdiť. Na teheránskych cestách je to peklo a ako som si uvedomil už pri Nadirovi a Simin, tak tu všetci neskonale milujú značku Peugeot. Vie mi niekto vysvetliť, prečo to tak je? Kľudne píšte do pošty... (13.10.2015)