Dillinger je mrtvý

"Vezměme třeba fakt, že bychom měli nosit plynovou masku. Nevyvolá v nás snad pocit úzkosti? Přijetí téhle nutnosti nevede k přijetí reality, nýbrž k přizpůsobení se, k potlačení individuality." Film, který nahlíží pod pomyslnou masku. Ferreriho projektorové orgie i Piccoliho noční kutilská show gradují v nekompromisním závěru, kdy mezi alegorií a svobodou stojí už jenom spoušť červeného revolveru s bílými puntíky. (04.10.2016)

DILLINGER je dílem, které upoutá více vizuálním zvládnutím než dějem a poselstvím, které přináší či - záleží to na divákově zvoleném zorném úhlu - nabízí. Hlavní představitelé - Piccoli, Girardotová i Pallenbergová - tu nemají místy téměř co hrát. Náhodný (?) nález revolveru ve spíži - nepravděpodobná a obtížně obhajitelná pravděpodobnost - naznačující metaforu, aniž by jí dosáhl, spouští děj-neděj. Místy jakoby nebylo co hrát. Na druhou stranu výtvarná stránka filmu, vybraně barevná, až obžerně opojná kamera i vědomé náznaky vůle po filozofickém či myšlenkovém přesahu tvoří poměrně silnou bariéru proti banalitě, do které by jinak film, založený na chatrné zápletce, děravém námětu a tím i napadnutelném scénáři, musel nezbytně padnout. Jak vidno, i umělecký nesouzvuk může být plnodnotným, i když také současně snadno problematizovatelným, a tak i ambivalentním uměleckým činem. (05.04.2010)

V jednom aspektu netradiční Ferreri: maestro filmové metafory - v tom smyslu, že příběhy a postavy jeho filmů většinou fungují "pouze" jako ztělesnění metafory, pomocí níž Ferreri buduje analogii mezi světem filmovým a reálným - zde učinil krok navíc. V úvodní scéně totiž nechal metaforu, pro tento film zvolenou, přímo zaznít. Divák tak nemusí "pouze" ze sledovaných aktů postav sám vyextrahovat Ferrerim zvolenou metaforu (tedy princip, podle něhož se děj odvíjí a jenž nese nějaké poselství), ale může přemýšlet, nakolik odpovídá v úvodu vytčenému "programu". A zde se podle mě nabízejí dvě možnosti - buď konstatujeme, že u hlavního hrdiny vskutku došlo k radikálnímu odmítnutí odcizeného světa, k útěku před ním cestou rebelského gesta, nebo, což je zajímavější, naopak konstatujeme, že u něj právě došlo k úplnému splynutí onoho odcizeného obrazu s ním samým. Jestliže "vnější svět přechází do nitra člověka", bude se násilí (průmyslová a vojenská mašinérie, kde je zaměstnán) a romantický únik před dosavadním fádním životem na luxusní plachetnici (reklamní fantasma) atd. jevit právě jako zvnitřněné naplnění "kvalit" (post)industriální společnosti, k němuž se odhodlal konkrétní jedinec. (25.03.2015)

Na Annie Girardot, která hraje v tomhle filmu bych se mohl dívat každý den. Na tenhle film, ve kterým hraje Annie Girardot bych se nemohl dívat už nikdy. Mám pocit, že smysl filmu Dillinger je mrtvý bych nepochopil ani kdyby k němu byl přibalenej návod. Když si vzpomenu, že jsem měl na výběr mezi Bolt - pes pro každý případ --- Farářův konec -- Španělská fotbalová liga a já si vybral pičuse co si doma hraje s červenou pistolkou, mám chuť poprosit uživatelku Květula, aby mě za mou blbost dala 10 ran na holou, abych měl díky filmu alespoň nějaký vzrušení. (16.01.2010)

Hodnotím po druhém zhlédnutí. Dillinger patří do skupiny těch filmů, vznikajících především v 60. letech, jejichž tvůrci staví osobitou formu a s tím i velmi osobitý pohled na vybrané téma nad samotný příběh. Enšpíglovi i ostatním zájemcům mohu prozradit, že režisér tohoto svérázného autorského snímku ten návod k filmu skutečně přibalil a to hned v první scéně a prvním rozhovoru z chemické továrny, zejména v poslední větě „Objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí“. Poprvé jsem taky jako mnozí váhal, jaký má ten film smysl, připadalo mi, že kdokoliv mohl natočit třeba i moje počínání v pokoji ve svém bytě, jak třeba vykonávam nějakou povinnost, dělám si v kuchyni večeři, při tom si pouštím hudbu, pak se podívám třeba i na film, dodat k tomu možná pár sehraných úchylných momentů a vydávat natočený materiál za umělecké dílo. A v tom mi právě docvaklo! V téhle realičnosti směrem k obyčejným až nepodstatným věcem, které mohou v extrémní situaci vyvrcholit až v úchylný rozměr, spočívá jedinečnost tohoto filmu! Měli jste taky občas chvilky, kdy jste měli pocit, že vám vaši nejbližší vůbec nerozumí? Kdy jste měli pocit, že ten život s těmi lidmi je někdy ke zbláznění či cítili jste se možná až odcizeni ve vztahu k okolí? Pokud alespoň trochu ano (u mě např. v době puberty), je velká šance, že jedno z poselství tohoto filmu k vám dorazí, dění vás pohltí, nebudete moct od toho odtrhnout oči a potvrdí se to, co říká jeden z pracovníků v úvodu, že „silná metafora bývá sugestivní...“ Taky ještě musíte občas dokázat ocenit originální film z nejbohatší tvůrčí dekády kinematografie, taky by jste měli mít rádi šedesátkovou hudbu (alespoň její styl, protože ta tu skoro jako v nějaké hitparádě tvoří víc než polovinu zvukové zložky filmu) a hlavně alespoň trochu vás musí bavit Michel Piccoli, který si u mě definitivně potvrdil, že patří k té skupině herců, na které se by dalo dívat i v případě, že by na plátně nic nedělali, jen si prohlíželi nějaké předměty či čuměli do prázdna. :D Je to zvláštní, ani napodruhé jsem se u tohoto, pro někoho možná prázdného filmu skoro vůbec nenudil, byť mi pár míst skoro až prázdných a zbytečně natažených připadalo. Ale to je pouze důvod, proč jsem nesáhl rovnou i po páté hvězdě. A závěr? Fakt velmi symbolické a navzdory přítomnosti nejhoršího zločinu i pěkné... 80% (30.09.2020)