Dillinger je mrtvý

Na Annie Girardot, která hraje v tomhle filmu bych se mohl dívat každý den. Na tenhle film, ve kterým hraje Annie Girardot bych se nemohl dívat už nikdy. Mám pocit, že smysl filmu Dillinger je mrtvý bych nepochopil ani kdyby k němu byl přibalenej návod. Když si vzpomenu, že jsem měl na výběr mezi Bolt - pes pro každý případ --- Farářův konec -- Španělská fotbalová liga a já si vybral pičuse co si doma hraje s červenou pistolkou, mám chuť poprosit uživatelku Květula, aby mě za mou blbost dala 10 ran na holou, abych měl díky filmu alespoň nějaký vzrušení. (16.01.2010)

Hodnotím po druhém zhlédnutí. Dillinger patří do skupiny těch filmů, vznikajících především v 60. letech, jejichž tvůrci staví osobitou formu a s tím i velmi osobitý pohled na vybrané téma nad samotný příběh. Enšpíglovi i ostatním zájemcům mohu prozradit, že režisér tohoto svérázného autorského snímku ten návod k filmu skutečně přibalil a to hned v první scéně a prvním rozhovoru z chemické továrny, zejména v poslední větě „Objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí“. Poprvé jsem taky jako mnozí váhal, jaký má ten film smysl, připadalo mi, že kdokoliv mohl natočit třeba i moje počínání v pokoji ve svém bytě, jak třeba vykonávam nějakou povinnost, dělám si v kuchyni večeři, při tom si pouštím hudbu, pak se podívám třeba i na film, dodat k tomu možná pár sehraných úchylných momentů a vydávat natočený materiál za umělecké dílo. A v tom mi právě docvaklo! V téhle realičnosti směrem k obyčejným až nepodstatným věcem, které mohou v extrémní situaci vyvrcholit až v úchylný rozměr, spočívá jedinečnost tohoto filmu! Měli jste taky občas chvilky, kdy jste měli pocit, že vám vaši nejbližší vůbec nerozumí? Kdy jste měli pocit, že ten život s těmi lidmi je někdy ke zbláznění či cítili jste se možná až odcizeni ve vztahu k okolí? Pokud alespoň trochu ano (u mě např. v době puberty), je velká šance, že jedno z poselství tohoto filmu k vám dorazí, dění vás pohltí, nebudete moct od toho odtrhnout oči a potvrdí se to, co říká jeden z pracovníků v úvodu, že „silná metafora bývá sugestivní...“ Taky ještě musíte občas dokázat ocenit originální film z nejbohatší tvůrčí dekády kinematografie, taky by jste měli mít rádi šedesátkovou hudbu (alespoň její styl, protože ta tu skoro jako v nějaké hitparádě tvoří víc než polovinu zvukové zložky filmu) a hlavně alespoň trochu vás musí bavit Michel Piccoli, který si u mě definitivně potvrdil, že patří k té skupině herců, na které se by dalo dívat i v případě, že by na plátně nic nedělali, jen si prohlíželi nějaké předměty či čuměli do prázdna. :D Je to zvláštní, ani napodruhé jsem se u tohoto, pro někoho možná prázdného filmu skoro vůbec nenudil, byť mi pár míst skoro až prázdných a zbytečně natažených připadalo. Ale to je pouze důvod, proč jsem nesáhl rovnou i po páté hvězdě. A závěr? Fakt velmi symbolické a navzdory přítomnosti nejhoršího zločinu i pěkné... 80% (30.09.2020)

Tádydádydááá a to je konec, přátelé. Ano, ano, jen ten konec stál za to a bavil mě (cca posledních 10 minut). Hlavní postava pro mě neměla vůbec žádné charisma, sledovat její (vlastně jeho) počínání mi způsobilo částečné bezvědomí a barvení revolveru červenou barvou mě donutilo zamyslet se nad duševním zdravím, mým i tvůrcovým, pak by zřejmě následovalo kóma, ovšem to přišel ten již výše zmíněný konec a vysvobození.. (06.02.2020)

V jedné povídce píše L.J. Borges o dvou nožích, které měly hroznou touhu znovu se utkat a snadno našly ruce, které je přeochotně vzaly do rukou, tedy nože si našly ony ruce. Divné by bylo, kdyby se Dillingerův revolver choval jinak.... Když jsem začal bydlet na vsi, visela z nejvyššího trámu krásně udělaná oprátka. Po čase jsem ji rozpletl a dal do krabice s lany. Člověk totiž nikdy neví, zda a kdy nějaký předmět začne mít větší moc než on sám.... Glauco si připravuje večeři (jinou alternativu nebere v potaz) a současně dává do pořádku nalezený revolver (o jeho původu není pochyb). V té chvíli již tuší, že obé musí použít, pozřít, vpravit do těla. Cirkusový design svědčí o tom, že tak jako vše, co ten večer provozu, patří i zbraň do jeho zábavného lunaparku. Stejně tak tuší, že zkázu způsobenou revolverem využije jako svou šanci na definitivní změnu života. Už nikdy sám, nikdy v bytě, žádná manželka ani služka, žádný magnetofon, kamera, žádné hračky. (20.12.2018)

"...Silná metafora bývá sugestivní.... Odhaluje některé neformulované nevyjádřené krajní důsledky... Ztotožní-li se jedinec s vnějškem vnucenou existencí a najde-li v ní uspokojení, objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí..." . . . Tak pravil ústy svých postav režisér v úvodu filmu a líp se pointa tohoto (ne)příběhu snad ani nedala říct... ;-] . . . Tahle páně F. >metaforická< sonda do jednoho večera a noci muže, který prostě POTŘEBUJE (!) změnu je svým způsobem brilantním existenciálním >intelektuálním< psychothrillerem - záleží ovšem samozřejmě jen na divákově osobní schopnosti vnímat, co že to chtěl básník (ne)říct a co nechává jen na vlastním pohledu a nějaké životní (živoucí) zkušenosti každého z nás... Naprosto civilní kamera snímá realisticky několik hodin života nesourodého tria obývajícího jednu (zdá se že docela bohémskou) domácnost a i když doslova nevysvětluje jejich vzájemné vztahy, stačí že jen cosi naznačuje a vlastně tím i v diváku vyvolává velké napětí a klade nevyřčené otázky, které vyvrcholí bez odpovědi ve fatálním finále, kdy spolu se smrtí přichází úsvit, ráno, nový den, nový život, cesta do neznáma... Dillinger je sice už dávno mrtvý (;-) - někdo další ale musel zemřít, aby někdo jiný našel svobodu a uvolnil prostor své vlastní individualitě. Anebo mu už prostě z >toho všeho< jen tak nějak lidsky hráblo... Glauco to prostě MUSEL udělat! . . . Filmy M.F. nejsou pro každého, každopádně však tohle (samozřejmě ve své době a jejích problémech zasazené) podobenství o marnosti a radikálnímu úniku z ní si náročnější >uživatel oblohy< bezezbytku vychutná - a třeba pak ani nebude muset sám někoho zabít, že... ;-] - - - P.S. A A.G. byla opravdu nádherná... - - - - - (Poprvé viděno 30.12.2009 na dvd, komentář zde jako třetí - 30.12.2009) (30.12.2009)