Effi Briestová

Neotřelá a bravurní režie založená na ironii a na přiznání literárnosti adaptované látky (bílé "zatmívačky" připomíkající otáčení stránek knihy, samostatné psané citace z předlohy, mnohost dialogů). Je málo filmů kritizujících pokrytectví vyšší společnosti 19. století, které si z toho zároveň dokáží dělat srandu, ale na druhou stranu i soucítit s postavami. Akorát člověk musí zavčasu pochopit, o co vlastně ve filmu jde a pak si to jen užívat (a jistě nejde o romantiku a ani o drama). (24.02.2007)

Uznávám, že jsem přemýšlela nad jednou hvězdičkou, ale oceňuji odvahu a neotřelost, s jakou byl film natočen. Kniha se mi nelíbili a film byl tudíž jen něco jako znovu prodělané utrpení. Dle mého zbytečné dlouhé citace z románu, nervy deroucí hudba, rozsekaný děj a až moc se snažící hlavní představitelka. Pokud jste nečetli knižní předlohu, vůbec nedoporučuji. Pokud ano a přesto se rozhodnete pro film, mnoho štěstí. (04.02.2011)

Slavné drama lásky a nepochopení stojí na formálních prostředcích, které odkazují ke všem možným zákonitostem četby knih. Hlavní je zvláštní práce s montáží, na kterou je tu kladen zvláštní důraz: Vesměs statická kamera, každý záběr má vysokou estetickou hodnotu a evokuje tak ilustrace. Jednotlivé scény na sebe navíc nenavazují a jsou prolínány vysvětlujícími mezititulky a hlasem vypravěče Fassbindera, čímž odkazují na odkládání rozečtených svazků. (LFŠ 2010) (02.08.2010)

Klasická literatura neklasicky zfilmovaná s klasickým rukopisem R. W. Fassbindera. Precizně naaranžované, nuancované záběry s jeho oblíbenými rekvizitami zrcadel a rámů doplňují citace z románu vlastním voiceoverem režiséra a titulky v stěží čitelném švabachu. Bílé zatmívačky obrací stránky poutavé knihy plné uměleckých portrétů, ve které Fontanův tragický příběh dělá pouze garde estetickým ilustracím a originalitě subjektivního zpracování. (16.06.2013)

Effi Briestová je v německé literatuře pojmem. I když (to) vypadá celkem nevině, je (to) rána, která štěpí celou dosavadní společnost; hlavně německou, ale nejen jí. Časté filmové adaptace upozorňují na to, že Fontanova výzva byla přijata, ale boj není dosud dobojován. Bylo by spíš divné, kdyby si tohoto fenoménu (umělecky) nevšímnul i Fassbinder (obrazy odrazů zrcadel). Ale je to ještě složitější, přestože systém není úplně dokonalý: určité děje jsou "im Spiegel", jiné "vor dem Spiegel", jiné "hinter dem Spiegel", ale mnohé též "gespiegelt im Spiegel". Redukovat toto dílo na "kostýmní selanku" či "červenou knihovnu" je pohledem nepřípustně zužujícím. Uznávám sice, že v této době a na tomto místě se to tak může někomu jevit, ale "nyní a zde" je problémem meditace a nikoli reflexe. Stejně tak dílo není možno redukovat na "pokrytectví vyšších tříd"; nejdřív by mi musel někdo říct, kdo se tu převařoval a v čem. Pokrytec je herec, který mění masky a hraje různé role v jedné hře - nepozoroval jsem, že by tam byl někdo takový (ani ve vedlejších rolích). Mně se spíš jeví podnětné. že se Fassbinder, který většinou zobrazuje události ve své upřímné nahotě, důsledně vyhýbá zpřítomnit Effi o samotě s Majorem Crampasem; jakoby k jejich intimnímu setkání nikdy nedošlo. (07.11.2023)