Umberto D.

Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. (25.07.2009)

Zajímavá sociální sonda do poválečné Itálie. Hlavní postava důchodce Umberto sice nemá na základní potřeby, ale neustále z kapsy vytahuje tolik zmuchlaných lir, jako když ve městě čistíte poštovní schránku od nechtěných letáků a nemůžete se jich chtě nechtě zbavit. Jo, inflace je svině. Co naplat. A ten psík Flik je tu taky trošku na krev, aby přidal na emoci. Přitom Umberto, na to jak ho má rád, se k němu úplně nejlíp nechová. Téma ale zajímavé a myslím si že pro každého, kdo neví, co je to strádání. Třeba mu pak něco dojde. (04.07.2023)

Neorealistický, minimalistický klenot. Jakkoli je hlavní postava naprosto osamělého penzisty, zcela nezajištěného, odsouzeného potýkat se se situací, s níž nikdy nepočítal, zřejmě "pouze" příkladem ilustrujícím nelehká italská poválečná léta, snímek nemůže nepřesvědčit i jako výjimečný portrét slabého člověka vzdorujícího necitlivému a lhostejnému okolí, bez naděje na definitivní vítězství, ale s nehynoucím přesvědčením o lidské důstojnosti a ceně. (27.10.2007)

Převelice silné. Vittorio de Sica je stejně jako Federico Fellini velikánem italského filmového neorealismu, oba režiséři natočili po válce působivá dramata. Ale jenom příběhu o Umbertovi D. a jeho pejskovi se z nich povedlo mne málem dohnat slzám. Nebudu se ani tolik rozplývat nad filmařinou, kterou jistě detailně rozebrali odborníci v příslušné filmové literatuře, mám navíc dojem, že už jsem De Sicův přístup k zvolenému tématu a zpracování z okraje společnosti chválil nedávno u Zlodějí kol. Zasáhl mne hlavně příběh. Aneb jak může být láska k domácímu zvířatku silnější než všudyčíhající bída. Pevný vztah plný věrnosti se může stát alespoň pro jistý okamžik i drobným útěkem před bezvýchodiskovou situací... Problém starého děduly sice neposkytuje v závěru jednoznačné řešení, ale po vší té depresi, která málem vrcholila pod kolejemi rozjetého vlaku, je samotný závěr přímo balzámem na duši. Ach, to kouzlo krásných psích očí... 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (28.10.2019)

Osobně nedokážu podobný film vnímat nezúčastněně, při sledování mě zalévaly vlny skličující úzkosti. Některé scény jsou neuvěřitelně působivé - a tesknivé k zalknutí: hledání ztraceného psíka v děsivých podmínkách psího útulku, žebrání "nanečisto" zakryté jako zjišťování, zda bude pršet, návrat na pokoj, v jehož zdi zeje obří díra do jiného pokoje... och bože, jak s oblibou říkám, Vittorio De Sica je jeden z mála filmařů, který uměl natočit věrohodné sociální drama, bez špetky jakékoli vykalkulovanosti - ten film je prostě skličující zprávou ze své doby, a spolu s podobně zaměřeným snímkem Reného Clémenta ZAKÁZANÉ HRY ze stejného roku 1952 ho osobně řadím k jedněm z nejsmutnějších filmů, které znám. Marná sláva, spojení osamělého člověka, jemuž jedinou společnost dělá věrný psík, je dost možná nejtrýznivější motiv, jaký znám - a který bohužel člověk vidí denně v pražských ulicích u žebráků, vedle nichž polehávají jejich psi. Bolestně krásný film, jehož humanistické poselství neztrácí po letech nic ze své naléhavosti, naopak. (12.03.2015)