Její zpověď

Anny Ondráková bola naša azda prvá herečka medzinárodného formátu a jej herecká cesta ju priviedla aj k talentovanému režisérovi Alfrédovi Hitchcockovi. Tento thriller z prelomu nemého a zvukového filmu dbá na komornú atmosféru, pracuje s napätím, pocitom viny hlavnej predstaviteľky, ale má v sebe aj mnohé neduhy ako zbytočné naťahovanie a nekvalitný zvuk. (26.08.2019)

Zločin z vášně aneb Alice v rukou chlípníka za závěsem a jak to bylo dál... . . . No, komu by připadalo, že tu cosi zbytečně zlehčuju, to už udělal Mistr ve filmu vícekrát sám. Ale je fakt, že Anny O. je rozkošná, hopsá před kamerou jako diblík a scény s převlékáním, potažmo pak svlékáním i oblékáním hrdinky (d.m.s.n. si milou Anku milý Alfréd docela vychutnával... ;-) působí i přes absenci nějaké té odhalené bradavky na svou dobu docela napínavě a odvážně... Bohužel však napínavěji, než většina filmu dál... . . . Každopádně - jak jsem řekl - škoda, že je ve filmu těch pár zbytečně hloupoučkých odlehčujících motivů. I jinak zápletkou vůbec jde pak čistě scénáristicky o dílko tak nějak trošku prostoduché a prostě všelijakými těmi dějovými klišé a hereckými kreacemi nezapře svou dobu vzniku... Ale zase na druhou stranu - Mistrovy hrátky se zrcadlem, odrazy obrazu, hra se světly a stíny a to úžasné (skoro už) finále na kupoli Britského musea...!!! . . . Po kterém nakonec přijde tak banální The End... :-/ . . . Můj dojem z filmu je tedy poněkud rozporuplný - ale (!) - ano, je to prostě osmdesát let starý film, žánr byl v plenkách a A.H. je jedním z jeho otců a s láskou ho vychovával a ovlivňovali se navzájem... Budiž tedy moje hodnocení tak jako tahle zpověď tolerantní... Tři hvězdičky za film jako příběh v rámci doby a žánru, pět hvězdiček za Mistrovo novátorské vidění a originální metody režírování - výsledkem pak kompromis... - - - - - (Poprvé viděno ve zvukové verzi 13.1.2009 na dvd, komentář zde jako osmý - 13.1.2009) (13.01.2009)

Pomerne banalni film s vrazdou (zabitim?), kde by Hitchcock uvodni hodinu v pozdejsich filmech shrnul strihovou desetiminutovkou... Jenze! Hitch pracuje natolik soustredene, ze mi 'proletela' pred ocima, aniz bych se jen jedinkrat podival na stopaz. Po hodine preslapovani najednou film nabere tempo, cast s vyderacem je usekla a jeji pulminutove finale v muzeu je velmi nevyuzite, aby mi uplny zaver kazila herecky nezvladajici Anny Ondrakova, jejiz diblikovska kreace patri do nemych grotesek a mezi seriozni vykony ostatnich (po "Manxman" opet) nezapada... __ Videna vyborna zvukova verze. Dialogy nepusobi dodatecnym pridanim, jsou prirozene a cast Knife! Knife! je az genialni. Bohuzel knikani Joan Barry pri dabingu Ondrakove jen podtrhuje jeji naivni vykon. (25.03.2010)

Poslední ze čtyř filmů, které natočila Anny Ondra samostatně v Anglii. Nezačínala tam u Hitche, ale u Grahama Cuttse. Nechala tehdy na nějakou dobu Karla Karlem a vyjela vstříc novým zážitkům. Tady se poprvé střetla se zvukovým filmem a když se vrátila do Německa založit novou produkční společnost (a dala si mezitím ještě jeden němý film Děvče z U.S.A.) měla velký náskok. Její zvukový test dopadl dobře, ale Hitch měl svůj důvod, proč z něj udělal frašku (jedním z faktů budiž obsazení Joan Barry do Co moře pohltí, o které se dnes málo ví, že nebyla jen náhradní dabérkou, ale také hlavní hrdinkou jednoho z dalších Hitchových filmů). Tvrdí se, že Anny měla přízvuk, legenda praví, že německý, což vám ale nikdo nepotvrdí, navíc faktem zůstává, že se do Výmarské republiky natrvalo odstěhovala až v roce 1928. Konečně Anny své výborné jazykové schopnosti obhájila, když v roce 1931 přidala ke svým koprodukcím v němčině a češtině jako samozřejmost francouzštinu. Pravda je ovšem taky taková, že ve střední Evropě svého času nebyli moc nadšení z filmování Anny na ostrově a nepovažovali její anglické filmy za výjimečné... buď jak buď, dnes je situace jiná a jestliže Marlene natočila "jen" Modrého anděla, tak Anny udělala "Její zpověď". Dneska zvuková verze stojí pár korun v eLKáčkách a v tzv. lepší edici se stává povinností jako součást FilmX, přičemž němá verze zůstává dostupnou jen pro chytřejší fandy. Bohužel na fenomén celého filmu se často nabaluje mnoho akademických klišé a to mění v určitých situacích Blackmail v poměrně tragicky školometskou záležitost. Škoda, minimálně scéna s pokusem o znásilnění Anny-Alice Cyrilem Ritchardem je velice silná (i v Piccadilly jsem ho nenáviděla). A jestliže Dorothea Friedrichová tvrdí, že Anny potřebovala zvukový film jako sůl kvůli lepším zápletkám, tak nebyla rozhodně moc střízlivá. Srovnání němé a zvukové verze dopadá pozitivněji pro verzi němou. (13.02.2009)

Bráno dle data premiéry, posledním Hitchcockovým němým filmem bylo až drama ...a neuveď nás v pokušení, uvedené z rozhodnutí Johna Maxwella do kin po zvukové verzi Její zpovědi. Zápletka nese zřejmé rysy thrilleru, který by byl později zřejmě klasifikován jako „hitchcockovský.“ Blonďatá hrdinka v ohrožení, smrt ubodáním, útěk před neschopnými policisty. První vteřiny připomínají avantgardní velkoměstské symfonie Waltera Ruttmana nebo Dzigy Vertova – pohyb, město, rytmická montáž. Během úvodních osmi minut nezazní žádný dialog, postavy otevírají ústa naprázdno. Celá sekvence dopadení, výslechu a uvěznění, provázená pouze nediegetickou hudbou, budí dojem, že sledujeme němý film. Lze spekulovat, zda si Hitchcock tímto způsobem záměrně pohrává s diváckým očekáváním, zda nás nutí klást si otázku, kdy konečně zazní synchronizovaný zvuk. Aby dal režisér svůj střízlivý postoj ke zvukové technologii ještě víc najevo, první dialog filmu neřeší nic stěžejního, jde jenom o nepodstatný, jakoby náhodou zachycený dialog dvou mužů. Oba jsou navíc zabírání zezadu, čím Hitch elegantně řeší problém raných zvukových filmů s nedokonalou synchronizací obrazu a zvuku. Jde o první z řady obsažených příkladů toho, jak nápaditě nakládat s filmovým zvukem. Film obsahuje mimo jiné jedno z prvních použití zvukového přechodu nebo subjektivně vnímaného zvuku (slavná scéna s „nožem“). Představitelé titulních rolí se nedokázali zcela oprostit od expresivního herectví němého filmu, je-li ovšem jejich hraní v některých momentech subtilnější, pak především díky zvuku. Dobrý rozmar stačí vyjádřit pískáním veselé melodie, smích nemusí doprovázet přehnaná gestikulace apod. Jestliže jiní režiséři považovali zvukovou technologii z hlediska možných pohybů kamery za svazující, u Hitchcocka nejsou omezení, daná například vícekamerovým snímáním, patrná. Film pro něj zůstává primárně vizuálním médiem. Hned v úvodu film nabízí originální hlediskový záběr očima zločince, postavy stoupající do schodů jsou zachyceny díky stoupání kamery do neobvyklé výšky a také další záběry oživují různé pohyby kamery. Z hlediska střihu a mizanscény dochází v Její zpovědi k prolínání dvou klíčových vlivů raného Hitchcocka, sovětské montáže a německého expresionismu. Rychlé střihy do několika vteřin zhušťují vývoj ve vyšetřování Scotland Yardu, o Annině duševním rozpoložení během bloudění nočním městem vypovídají vychýlené úhly kamery a díl expresivity je obsažen také v záběru, kdy hrdinka míjí dav smějících se čumilů. Hitchcock se novými technologickými možnostmi nenechal unést. Uvědomuje si výhody i nevýhody novot a zároveň nezatracuje léty vypilované vyprávěcí postupy němého filmu. Kéž by více tehdy působících režisérů následovalo jeho zářný příklad. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, NinadeL, Marthos (09.07.2013)