Nick Cave: One More Time with Feeling

Ncka jsem měl rád, když zpíval "Saint Huck", asi moji nejoblíbenější, ale myslím tím písně tohoto typu. Po Murder Ballads jsem jej ale ztratil z dohledu. Skeleton Tree není jedno ani druhé. Je to další Caveova poloha. Je to poloha člověka, který reflektuje svůj život; jeho úvahy o příběhu, události, času, změně a napětím mezi tím co se stalo a tím, co se děje, jsou mi blízké. Navíc se na to hezky dívá a dobře poslouchá. ...when you go outside, the world is the same, but now you are a different person, and you have to re-negotiate your position in the world. To se stává asi každému; bůhdej, aby to nebylo v důsledku takového traumatu, o kterém Nick hovoří. Trauma, které se zapouzdří do koule, kterou nosíte upoutánu na sobě pružným řetězem. Čím více se od ní vzdálíte, tím prudčeji vás znovu udeří. (06.08.2022)

Nekonečně smutné a jinak to ani nemůže být, protože jinak to nejde, když vám umře dítě. Víc než dokument o hudbě, desce nebo kapele je to právě tomhle. Naštěstí se to podařilo bez nějakého velkého patosu a citového vydírání. Největší masakr je ovšem ta závěrečná písnička. Co mě ještě dostalo je Caveova manželka, neskutečně krásná a v tom smutku až přízračná. (28.08.2017)

Stojím tu poslední chvíle před západem, ve větru dešti s rozkvetlou třešní za nosem a říkám si, jaký mělo smysl natáčet, teď dívat se na něco takovýho. Částečně improvizovaný černobílý portrét žalu ze ztráty syna, bolesti, s řadou hypnotických videoklipů (Benoît Debie) ze studia během nahrávání "Skeleton Tree". Když vyrovnat se s traumatem lze pro velkého umělce snad právě a jedině tvůrčím procesem. Není ale hračka ani pro diváky. "This happiness seemed to be an act of revenge, an act of defiance." (26.04.2017)

Vizuál úžasnej. Nick samozřejmě taky (pro fanouška), ale bojím bojím se o jeho příčetnost. Z jeho nové tvorby mrazí a z jeho současného pohledu na bytí taky. Mimo rovinu hudebně-fanouškovskou nabízí dokument "procítěný" pohled na člověka/rodinu srovnávající se s obrovskou osobní tragédií. A je osvěžující (hodně hloupý slovo v tomto kontextu, ale nic lepšího mě rychle nenapadá) poslouchat hodinu (film se do toho kyselého jablka zakousne až někdy v polovině) povídání o něčem natolik tragickém, jako je smrt syna, a neslyšet byť jen jedinou "patetickou klišé" frázi typu "musíme jít dál". (09.09.2016)

Jsou kino zážitky, po kterých máte chuť se rozpovídat o všem, co jste viděli. A pak jsou filmy, po kterých všichni odcházejí mlčky ze sálu a nemají slov. Přesně takové bylo One More Time with Feeling, od prvního tracku "Jesus Alone", přes úchvatné popisy, jak ty nejlepší nápady vznikají v podvědomí a ne ve vědomí, jak jsou písně přirovnávány ke snům, jak jsou muži dvojrozměrní a ženy kurevsky trojrozměrné... Ale hlavně, jak každý chce žít svůj život podle svého starého já, ovšem co dělat, když po takové události je vaše nové já jiné, a třeba začne kouřit. Jak celý život je pružina času, jak plynete dál a dál, ale stejně se vracíte k událostem zpět. Zíral jsem 2 hodiny s otevřenou pusou a neskutečně prožíval tuhle jedinečnou podívanou podpořenou nesmírně emotivní černobílou kamerou a za zvuků fantastické muziky, která je uměním 21. století, mě tento snímek emocionálně rozložil. Já nemám co dodat, a na tenhle jedinečný zážitek rozhodně nezapomenu. (08.09.2016)