Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Rozmlouvá s Bohem, ale řídí se vlastní intuicí. Fernandel jako farář bojující proti rudému zlu, které zaplavuje Itálii.  Don Camillo je farářem v italském městečku, jež se snaží ovládnout komunisté, kterým zejména vadí, jakou moc stále ještě mají farářova slova. Vůdcem komunistů je zdejší starosta a automechanik Peppone, který vládne v Lidovém domě se svými souputníky. Největší starost jim nedělá opozice, ale místní farář Camillo. Přece jen na náboženství chodili i ti, co nyní obrátili kabát, a občas mají ve svém srdci pochybnosti i s rudým praporem nad hlavou. Don Camillo ale neposlouchá jen Boha, ale především své svědomí a svůj rozum. V případě konfliktu se nebojí použít pěsti. Takového sobodomyslného člověka nemohou komunisté ve vesnici potřebovat. Jejich záškodnické akce však don Camillo dokáže zvládnout, ale jeho nezávislost se nelíbí ani jeho nadřízeným. Podle obsahu je zřejmé, že tato vynikající komedie se slavným francouzským komikem Fernandelem byla bývalým režimem "opomenuta". Konečně se dočkala své premiéry, navíc s jedinečným českým dabingem. (Česká televize)

(více)

Recenze (26)

dopitak 

všechny recenze uživatele

Ačkoliv většina z nás asi bude znát spíš remake s Terencem Hillem, farář v malém italském městě bojoval proti komunistům a rozmlouval v Bohem nejprve jako Fernandel. Výborný dabing pánů Heřmánka, Donutila a Preisse posouvá film ke komedii, protože témata politických půtek, třídní nenávisti a masových nepokojů samo o sobě příliš radostná nejsou. Camillo a Peppone si dělají naschvály jak na běžícím páse. Známá je především fotbalová řež, vtipné je zvonění do starostova projevu. Další díly se bohužel českého dabingu nedočkaly, vyšly ale kolem roku 2010 na Slovensku. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Nejsem Meursault, a na Fernandela se dívám velice zřídka. (Nicméně vztah mezi nimi existuje, byť by to byl jen ten, že oba nemají křestní jméno. Na Fernandela se navíc nesmí chodit v den pohřbu nejbližších příbuzných; ale na ten film chtěla jít Marie). Na jaký Fernandelův film šel tehdy Meursault s Marií se asi nedozvíme, Albert Camus zemřel začátkem roku 1960, takže to mohl být i tento. Časově mohl, ale tématicky zřejmě nebyl. Nebyl až tak "groteskní", ale měl šmrnc, švih, šarm, ale i vážnou dobovou zápletku, která byla aktuální v celé poválečné Evropě. Pozn.: U režiséra filmu Juliena Duviviera se učil a zřejmě lecčemu naučil i mladý Otakar Vávra - a nejenom ve vztahu k filmu jako takovému, ale i vážnosti režisérské práce. Viz z jeho knihy Moje filmové století: "... a pan Havel se mohl pochlubit přátelům, že u něho pracuje světový režisér a slavní herci. Ale za chvíli mu to nedalo, vzal si Duviviera trochu stranou a zašeptal mu, jestli by něco nemohl uděla jinak. Duvivier se na něho podíval, vzal ho za klopu saka , vyvedl do z ateliéru a zabouchl za ním železné dveře." ()

Reklama

Padme_Anakin 

všechny recenze uživatele

Dva kohouti na jednom smetišti, no to jsem se od srdce zasmála.. Postavit proti sobě impulsivního faráře a komunistického starostu považuji za výborný nápad, zpracování je skvělé, vtipné a to podstatné - nadčasové.. Odpoutám-li se od jakékoli ideologie, zůstanou mi před očima lidé, obyčejní lidé, mezilidské vztahy, rodinné vazby a suprová byla paní učitelka, ta se mi moc líbila.. Pochvalu zaslouží i velmi pěkný český dabing.. U mě filmová spokojenost a krásné čtyři hvězdy.. ()

argenson 

všechny recenze uživatele

Troufnul bych si říct, že Julien Duvivier nám s Donem Camillem naservíroval mistrovskou kombinaci mezi levicově zaměřeným neorealismem a italskou komediální klasikou 50. let. Ode všeho je tu trochu, zazní Internacionála, starostův synek musí být pokřtěn jako Lenin, do toho padají křesťanská moudra. K popukání to není, ale já mám tyhle filmy z černobílého italského venkova rád. Don Camillo se starostou Pepponem vedou věčné hádky, ale přesto je v jejich vztahu něco vzájemné úcty a sympatie si získávají střídavě oba (Fernandel ovšem o něco víc). Kouzelnou kreaci uštěpačné staré učitelky Cristiny předvedla i stará francouzská herečka Sylvie, zatímco Franco Interlenghi coby vycházející hvězda italského filmu vypadá ve fotbalovém oblečku směšně. ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Příklon k levicovému světonázoru po druhé světové válce masově neproběhl jenom v Evropě východní a střední, ale i v té západní a jižní, o čemž poměrně (a překvapivě) objektivně vypovídá tento film (stejně jako jeho nesčetná pokračování). Katolictví versus idea komunismu - porovnejme naší historickou zkušenost a zkušenost poválečné Itálie - zatímco u nás se katoličtí kněží zavírali do koncentračních táborů a posílali dolovat uranovou rudu, v Itálii vedle sebe obě protichůdné strany žijí, potkávají se, dokonce proti sobě hrají fotbal a místy i spolupracují. Soupeření je taktéž na hraně, dá se říci na ostří nože, ale katolíci již dávno své heretiky neupalují a komunisté zase ještě nemají tu moc převychovávat a zbavovat se svých třídních nepřátel. Všichni jsou spolu nuceni žít, na bíledni je tak ostrá satira. Nutno uznat, že tvůrci filmu mírně stranili katolickému knězi svéráznému faráři Camillovi a tak i divák sympatizuje spíše s tímto svérázem, pro kterého není problém poprat se v hospodě a jelikož je bohem obdařeným ,,herkulem", létají při tom stoly... Malý svět dona Camilla je rozverný, ale velmi pravdivý film - lidé spolu mají a musí žít v jedné komunitě, ne se zavírat a segregovat do koncentráků... ()

Galerie (30)

Zajímavosti (3)

  • Ve francouzských a italských kinech vidělo film shodně třináct miliónů diváků, v obou zemích tedy celkem 26 miliónů diváků, což byl i na svou dobu mimořádný komerční úspěch. (argenson)
  • Natáčelo se mimo jiné v římských studiích společnosti Cinecittà, především ale v exteriérech v malém městečku Brescello v severní Itálii. Brescello dodnes těží z popularity, kterou mu natáčení filmů o Donu Camillovi získalo. Před kostelem je Fernandelova socha v kostýmu Dona Camilla, naopak před radnicí stojí socha Gina Cerviho v podobě starosty Peppone. Od roku 1989 je v městečku i Muzeum Peppona a Dona Camilla. (argenson)

Reklama

Reklama