Rychlý běžec

Na to, že je to film s velice jednoduchým příběhem, pomalým tempem, dlouhou stopáží a faktem, že jsem jej viděl v pozdní večerní hodině, musím říct že jsem se rozhodně nenudil. Kdybych se nepodíval kolik minut to trvá, přišlo by mi to jako standardně dlouhý film. Eskymáci jsou si zpočátku dost podobní, ale časem se v nich začnete orientovat. Eskymačky pro změnu vypadají spíš jako nafouknutí tuleni, ale mají svoje kouzlo. Kamera často uhýbá od centrálních bodů obrazu a svou vrcholnou práci dokonává při honičce nahého Atanarjuata (ne že bych byl obdivovatel mužských těl). Pokud hledáte nekonvenční a opravdu filmový zážitek, tenhle snímek je správná volba. (27.03.2008)

Na to, že ide o prvý inuitský film, ide o prekvapivo kvalitný kúsok. Okrem fimového zážitku však diváka čakajú tiež informácie o každodennom živote Inuitov, ktoré sú minimálne tak rozsiahle ako z nejakého dokumentárneho filmu zameraného na inuitskú kultúru. 2 veci sa mi však na Rýchlom bežcovi nepáčili: 1.) Prvú polhodinu som bol trochu zmätený a strácal som sa v postavách, lebo všetci Inuiti mi pripadali rovnakí. :) 2.) Minútáž filmu je vyslovene smrteľná a skrátenie o takých 20 minút by snímku nijako neublížilo, poslednú hodinu som sa často nudil a mal som dosť veľké problémy prinútiť sa zotrvať v stave bdelosti (takéto filmy nie je dobré pozerať v noci). Inak ide o veľmi zaujímavý film, ktorý rozhodne stojí za pozornosť. (03.08.2007)

Tento film působí, jako kdyby si ho eskymáci natočili sami sobě pro radost. Nejspíš to tak i bude. Radost jsem z něj však měl i já, přestože jsem měl občas problémy se ve filmu zorientovat. Chvíli trvá, než člověk pochopí kdo je kdo a proč atd. Domnívám, že má film i značnou dokumentační hodnotu, jelikož realisticky popisuje drsný život eskymáků. Dost mě rozsekaly závěrečné titulky, při kterých lze vidět záběry z natáčení. Člověk si pak uvědomí v jakých podmínkách film vznikal a hlavně s jakým nasazením. Je to takový malý, milý film (08.08.2007)

Inuitský příběh o smrtelném nesváru mezi dvěma rodinami, o velké lásce, zradě a pomstě. První třetina filmu se musí prostě vydržet, protože je téměř bez děje, zdlouhavá, taková dokumentární, ale pak se to rozběhne a příběh nabere spád. Atanarjuatův běh po ledových pláních stojí sám o sobě za jednu hvězdičku. (02.09.2007)

(Pátá hvězda za příjemně neobvyklý filmový zážitek.) / Jsem nadšený ze syrovosti a opravdovosti tohohle filmu, který sice není tak výpravný a "vymazlený" jako třeba tibetsko-francouzská Karavana, ale z etnologického hlediska je minimálně stejně zajímavý. A hudební doprovod tuvijských alikvótních pěvců Huun-Huur-Tu byla myslím výborná volba, i když jejich hudba pochází z úplně jiného civilizačního okruhu. Ale přesvědčivosti to filmu neubralo, chvílemi jsem skoro až zapomínal, že nesleduju dokument ale hraný film. Fascinující scény: Třeba veřejný souboj na férovku dvou Inuitů v místním kulturáku... tedy ve společenském iglú. Řezat se vzájemně vší silou pěstí do spánku, když je takový Inuita třeba ještě posilněný syrovým tulením masem, je dost šílená zábava. Anebo zákeřný mord rybími kostmi a dokonce i otcovražda - oni ti Eskymáci nejsou žádní beránci, zvlášť když jde o pěknou babu se slušivě pokérovaným fejsem. Ale nejpřínosnější etnologický poznatek z filmu je určitě ten, že Inuité, nemajíce okolo žádné stromy ani velké šutráky, se chodí v přírodě miliskovat za hroudu ledu (pokud se tedy zrovna neúčastní rodinné swingers párty ve stanu). A až úplně na konci mi docvaklo to, proč stará mladé říká matičko a mladá staré dceruško, což jsem celou dobu považoval za nepochopitelný titulkářův kiks; kdybych byl býval pozornější, bylo by mi to jasné už od 24.minuty. Jen mě mrzí že jsem se nedozvěděl, jak a kam chodí Inuité na velkou a čím se utírají, což mě samozřejmě zajímalo ze všeho nejvíc. (28.05.2015)