Trvalá dovolená

Ten New York je ale divné místo, v dálce jsou sice naleštěné mrakodrapy, jenže vypadají tak neskutečně a nepatřičně jako pyramidy. Jinak je to město ale špinavá ruina, ve které se akorát lidi snaží si nepřekážet a aby nikdo nepřekážel jim. Třebas ta španělská holka, která si pro sebe mele o sto šest, ale když to vypadalo, že bude muset mluvit s někým, málem se počůrala strachy. I saxofonista z ulice si hraje sám pro sebe a prodavačka popcornu tak tak, že vůbec zákazníka obslouží. Dokonce ani vlastní holka či matka kolikrát jakoby ani nevnímaly, že někoho mají... Člověk, co rád strká druhým do života nos, co rád interaguje, ten to nemá lehké, je jako obtížný hmyz. Ale když je (Allie) přelétavý a hledá nové a nové vzruchy aniž staré opravdu poznal, není o nic hlubší než ostatní. A krást by taky neměl. Myslí si snad, že v Paříži to bude jiné? Ví vlastně co hledá? Ví vlastně že hledá? A proč si vlastně myslí Subjektiv, že hledá, když bezcílně bloumá? Měl by si to vůbec myslet? (14.09.2009)

...abstraktně podbarvená. Jen tak, bez řádu, promenovat se v prostoru, zachytit se pohybu. Je to o vás, o nás, o mně, bezdějově dějovém rytmu v těle. S někým se dát do hovoru. Zdánlivé nic o ničem - spontánně, hloubkově. Nevázaný člověk, krátkodobý kontakt, drobný výstřižek. Stěhovavý dovolenkář, který směřuje..., botky toulavé na cestě, která se "nějak" vyvine. Následujte mě... (05.03.2017)

Jarmuschova prvotina nám ukazuje člověka, který odmítá vést život normálního člověka, ale jde svojí cestou. Netouží po hodnotách jako ostatní lidé, ale utíká před nimi. Za největší zábavu považuje procházení a poflakévání po ulicích (v tomto případě New York). Ale kdykoliv se dostává do určité fáze, kdy už by pomalu začal zapadat do normálních kolejí, sebere své věci a odjíždí pryč. Je to určitý strach z odpovědnosti, určitý strach ze života, protože nám nenabízí jinou alternativu, jen obyčejný útěk. O mladíkovi Alliemu (Chris Parker), který se nedokáže zařadit do normálního života, hledá si svůj prostor, ale nachází jen prázdnotu a samotu všude, kam se dostane.. (03.10.2009)

Autorovy punkově artové začátky s devastovanými a špinavými exteriéry amerického velkoměsta a holobytem, které předesílají podobné obrazy, jež se objevují v černobílé formě v Jarmuschově následujícím a formálně povedenějšímu filmu Podivnější než ráj. Nepříliš věrohodně zahraná postava toulajícího se a znuděného hejska se pohybuje ve světě plného šílenců, případně kouřících čtenářek, a banální setkání a dialogy nepostrádají vtip. Ale je to takový ten film, přestože sám o sobě krátký, jenž si pustíte klidně na 1.75 rychlost a nic se pravděpodobně nestane. (22.02.2023)

Jarmusch se Trvalou dovolenou vymezuje vůči tradičním americkým hodnotám jako je touha usadit se, založit rodinu, najít si práci, mít auto, atd. Tím určitě odkazuje na beat generation, rozdíl je ale v tom, že tyto hodnoty neodsuzuje, stejně tak nekritizuje ani alternativní bytí mladého hrdiny. Film spíš zobrazuje neukotvenost v dnešní době. Allie nemá rodinu (v tradičním slova smyslu), neztotožňuje se s americkým snem, který mu připadá "prázdný". Proto se toulá, nepracuje, klidně ukradne auto, jde o vzdor vůči establishmentu. Ale jeho život je stejně nihilistický, jako ten, proti kterému se vymezuje. Kromě tradičního pojetí společnosti se Trvalá dovolená odklání také od klasicky vyprávěného příběhu. Spíše než k nějakému konečnému rozřešení směřuje film k poznání hlavního hrdiny, zrcadlícího se v příbězích, které si vypráví s cizími lidmi na potkání. Např. ten o saxofonistovi, který se musel neustále stěhovat, protože nikde nebyl pochopený. Konec není definitivní, jakoby to celé byl jen nepatrný výřez ze života. Jistě však hrdinu čeká poznání, že je to všude prakticky stejné, čemuž napovídá i scéna v přistavišti před odjezdem do Paříže. Allie se potká s hochem, který míří opačným směrem. Oba mají k cestě tytéž důvody, oba hledají nové útočiště jen proto, aby se pak znovu vydali... na cestu. (23.06.2009)