Já, truchlivý Bůh

Nemohu se zbavit dojmu, že příběh je poněkud vykonstruhovaný. Svůdník, kterého hraje Kopecký, by tu nanynku dostal hned, stačilo by se vychloubat nějakým vymyšleným přátelstvím se slavným umělcem. Né, Kopecký to musí dělat tak nešikovně přes Johanku z Arku, na to mu žádná ženská prostě nemůže skočit. No ale aspoň to byla příležitost přivést na scénu výborného Landovského. (21.01.2012)

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)

Veľmi milá komédia, kde je Kopecký malým českým modelom prestarnutého zvodcu na štýl Woodyho Allena. Vtipné repliky striedajú jedna druhú vražedným tempom s rozprávačskými úletmi hlavnej postavy priamo do kamery k nám ako obecenstvu. Divák je týmto spôsobom často (právom) obviňovaný z túžby po nezdare alebo rovno tragédii na plátne a vyhovené bude všetkým. Pán Adolf sa pohráva so ženami, osudmi ľudí aj s divákom, aj dnes by bol takýto rozprávačský štýl podania filmu výnimočný. Len nepochopím, čo z neho urobilo trezorový film, či jediné spomenutie národného výboru, alebo jemné náznaky erotiky. –––– Každý prostopášník má sklon stát se sběratelem kuriozit. (14.11.2013)

Landák převálcoval Kopeckého... Scenáristé psali scénář přímo Kopeckému a Landovskému na tělo, protože od začátku věděli koho pro role chtějí. Miloš Kopecký řekl paní Jiráskové, když byl film zakázán, se sarkasmem sobě vlastním: "to je dobře že film zakázali, Lanďák byl totiž mnohem lepší jak já". (23.09.2014)

„Protože ja chci vas zachranit! Vidim pani Štenclova, že vam musim říct všetko, vy ste nenapravitelny věřidlo! Von opilec to nic, on je hrozny ten, ee soupostelnik!“ O 2 roky starší TV verzi ani knižní předlohu neznám. Film mě však chytl hned. V úvodu reáliemi Brna, hned na to Kopeckým a jeho vtipnou komunikací (a také manipulací) s diváky. A když se k tomu přidá ještě Landovský (s odzbrojující, lámanou češtinou), zábava je dvojnásobná. O to víc zamrzí, že tu a tam snímku dojde šťáva, aby pak tempo filmu (naštěstí) 1 z výše zmíněných zase vyhnal „z nuly až na 100“. To mi brání udělit této zábavné a co životních postřehů trefné hříčce 5*. „Víte, já vám něco řeknu. Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem. Bez žárlivosti, bez celého toho erotického hlupství. Cítili sme se s Apostolkem jeden před druhým vždycky jako dlužníci. V lásce to je naopak. Tam se pořád každej považuje za věřitele. Cosi by chtěl, má jakési nároky, takže si člověk ustavičně připadá vlastně jako ve službě. Láska je, pánové, příšerná služba!“ (18.01.2017)