Coach to Vienna
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Jan NovákHrají:
Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Ladislav Jandoš, Zdeněk Jarolímek, Ivo Niederle, Vladimír Ptáček, Jiří Žák, Klaus-Peter Thiele, Ulrich TheinObsahy(1)
Podle námětu Jana Procházky natočil v roce 1966 režisér Karel Kachyňa komorní příběh z posledních dnů druhé světové války. Ústřední hrdinkou je zoufalá venkovská žena, které Němci pověsili muže a které osud přivedl do rukou mladého vojáčka, na němž může vykonat svou pomstu. Celé drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz se ženou, vojákem a jeho těžce raněným spolubojovníkem míří k rakouským hranicím. Žena čeká na příležitost pomstít se, ale když ta chvíle nastane, zabít nedokáže… Kočár do Vídně patřil k nejdiskutovanějším filmům své doby. Jedněmi byl zatracován jako protiněmecký, jinými jako protičeský, ba i jako protipartyzánský. Je to však především film proti válce, proti zabíjení. „Válka zabíjí hlavně nevinné. Koho jiného? Copak do války šli někdy i jiní, než ti, kterým se vůbec nechtělo jít do války? Ale jakmile už zabíjení nastane, má své vlastní zákony. Redukují se ve snahu přežít: buďto zabiji, nebo budu zabit. Tento motor smrti je hlavním v každé válce,“ říká o svém filmu scenárista Jan Procházka. Roli mladé ženy Kristy napsal přímo pro Ivu Janžurovou, která patří v českém filmu mezi největší herecké osobnosti. Výborným partnerem jí byl Jaromír Hanzlík, pro kterého role vojáčka byla jednou z prvních velkých příležitostí. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (235)
"Posero." "Danke." V jednoduchosti je prostě síla. A ne že ne. Naprosto přímočará psychologická masírka s hodně zajímavým závěrem (který snad brzy už zase dostane film do trezoru a některým lidem z něj prdne cévka v palici). Jen tři herci, dva koně a les. Smrkový, jednotvárný a nudný. Pochválil bych herecké obsazení, ale Hanzlík prostě nemůže hrát německé vojáky. Hrozně moc se mi líbilo, že Češi ve filmu mluvili česky a "Němci" německy. Dodávalo to filmu skvělou atmosféru. 3.5* ()
Tenhle mrazivý snímek zdobí mimořádné herecké výkony a tragický, emocionálně vypjatý závěr, jdoucí proti stereotypnímu zobrazení partyzánů jakožto statečných a morálně způsobilých jedinců. Není divu, že tento skvost, odhalující absurditu války, nemohl přes 20 let spatřit světlo světa, ukryt pečlivě v archívu. ()
Čo treba určite vyzdvihnúť je fantastická atmosféra. Kachyňa využíva les a všetky jeho tiene na výbornú. Prvých 50 minút sa jedná o pomerne schopnú hru so snahou o psychologický presah, ktorá ale v závere naberie skôr romantický smer ( ak sa to tak dá nazvať) dokonca aj tá finálna bodka je akosi trpkejšia, pretože sa vzťah ako taký obišiel bez citlivých a jemných momentov. Tá premena je skrátka výrazná. Dokážem to možno pochopiť metaforicky. Ale na to aby sa to stalo hĺbkou podobné dajme tomu Balade o siedmych obesených ( významovo myslím) tomu chýba silnejšia psychologizácia. A Eva funguje dokým nezačne rozprávať. Film ale zlý nie je. Je skvelou ukážkou toho, ako precízne a atmosféricky pracovali tvorcovia u nás s látkami, ktoré neskôr definovali našu kinematografiu. Atmosféra ale ako vravím na jednotku. To ostatné trošku zostarlo. ()
Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání. ()
Zde Karel Kachyňa dokazuje, že lze natočit film i s minimem smysluplných ucelených vět a dialogů, navíc z toho víc než půlku v cizím jazyce a přesto (nebo snad právě proto) zůstává film fascinující. Vhozeni do děje prostřednictvím psaného prologu sledujeme téměř minimalistické provedení příběhu jedné cesty zchátralým kočárem po lese na pozadí konce války. V hlavních rolích pustý les, stromy, příroda, jeden kočár a tři lidé. Vše zachycené uměleckou kamerou Josefa Illíka a podbarvené nádhernou hudbou kostolních varhan Milana Šlechty. Iva Janžurová zde vytvořila na začátku své filmové kariéry jednu ze svých nejlepších filmových postav, kde ukázala dramatickou hloubku svého herectví i s minimem odříkaných replik. To samé platí i o Jaromíru Hanzlíkovi, přestože byl předabován cizím hlasem do němčiny. Velice kvalitní příležitost potkala i Luďka Munzara, jehož výkon a postava umírajícího vojáka dodali filmu silný psychologický rozměr. Ale to není zdaleka vše...! Síla příběhu, napětí mezi životem a smrtí, nacházení odhodlaní k vykonání spravedlivého rozsudku, přerod váhání a strachu k surové nenávisti až náhlý obrat v milostné splanutí a přátelství navzdory nepřátelské postavení zhlediska politických poměrů... to je to, co dělá tenhle artový snímek o hodně více nadčasový. Drsný závěr v podobě zásahu ze strany lidu (partyzánů) sice způsobil ženě uskutočnění dlouho vytouženého cílu, ale současně i trpkou zkušenost. Stálo tohle tak opravdu za to...? Pro mě jeden z nejlepších filmů domácí kinematografie. 100% ()
Galerie (16)
Photo © Mokép
Zajímavosti (14)
- Autorem scénáře je český prozaik a scenárista Jan Procházka. Ten s režisérem Karlem Kachyňou spolupracoval i na dalších filmech, kterými jsou Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963), Vysoká zeď (1964), Ať žije republika (1965), Noc nevěsty (1967) a nejznámější Ucho (1970). (Prochy38)
- Film vyvolal rad nesúhlasných prejavov z najvyšších vládnych kruhov a prezident Antonín Novotný vyhlásil, že "takýto film národ nepríjme". (Raccoon.city)
- Scenáristka a režisérka Alice Nellis o filmu, který poprvé viděla někdy ve druhé polovině osmdesátých let, později řekla: "Udělal na mě hluboký dojem. Ukázal mi, že v jednoduchosti se skrývá krása a že minimálními prostředky lze dosáhnout velkých výsledků. Bryčka, les, tři postavy, z toho jeden mrzák, který záhy umře a přesto je v tom filmu všechno. V zásadě jde o antický příběh se všemi jeho peripetiemi. Lidé, kteří se tam setkávají, nemluví stejným jazykem, nemohou si nic vysvětlit, takže se jim všechno opravdu musí stát. Také jsem poprvé viděla Ivu Janžurovou ve zcela jiné roli, než jsem ji vídávala dosud. Díky Kočáru do Vídně jsem zjistila, že vztahy a emoce se dají odehrávat v jakémkoliv měřítku a v jakémkoliv mikrokosmu, aniž by to nějak omezovalo jejich sílu. Zaujala mě i práce s hudbou. Zdálo by se, že k takto komornímu příběhu varhany nepasují. Je to přece jen duchovní, vznešený nástroj, který jsme si zvykli spojovat s velkými kamennými budovami, ale přesto tu funguje naprosto dokonale. Odvaha k takovému spojení mi dodala naději, že by se člověk neměl bát a občas zkoušet i poněkud divoké nebo na první pohled nelogické věci, pokud je tak skutečně cítí." (NIRO)
Související novinky
Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy
Letní filmovou školu slavnostně zahájí v sobotu 29. července na české poměry nadstandardní žánrový snímek Bod obnovy. „Přesně po 60 letech (!!!) od premiéry legendární Ikarie XB1 se česká… (více)
Reklama