Tam na konečné

Na svou dobu nesporně velmi kvalitní >socialisticky (neo)realistické< drama, kterému sice z dnešního pohledu trošku škodí až příliš schématicky pojatý příběh (dle předlohy tehdy populárního Ludvíka Aškenazyho), bezesporu však jak svým námětem, tak filmovým zpracováním i hereckými výkony patří k tomu nejlepšímu z československé kinematografie celých padesátých - a vlastně až do nástupu >nové vlny< i šedesátých let... Je až s podivem, jak málo tenkrát stačilo pánům K&K k natočení působivého (černobílého) filmu, kterému dominují výborné, zcela civilní herecké výkony, Evy Očenášové a Vladimíra Ráže v rolích nesourodého mileneckého páru obzvláště. Zajímavá je i hudba, pro celovečerní hraný film zde debutujícího a později velmi úspěšného skladatele filmové hudby Zdeňka Lišky. (20.08.2006)

„Poslyšte, to je zvláštní, my se skoro vůbec neznáme.“ – „Nic si z toho nedělejte, to bude asi tím, že bydlíme vedle sebe.“ Tak tomu říkám hořké drama. Několik smutných osudů obyvatel jednoho baráku na Konečné, přičemž naděje na zlepšení je tak nějak v nedohlednu. Žádné velké příkrasy, naopak, téměř konstantní deprese, jen malými chvilkami střídaná něčím lehounce úsměvným. A krom jiného lze v díle cítit překvapivě silnou pánskou sebereflexi, protože snad každá mužská postava něčím trápí ženské hrdinky, ať už kvůli „nemorálnímu“ přístupu (Rážův lékárník, opravdu výborně zahraný Růžkův opilec), či nějakému drobnějšímu nedostatku (menší role Kemra a Haničince), na druhou stranu v každém z „hříšníků“ zbylo místo i pro trochu té lidskosti nebo zkrátka něčeho, díky čemu se do nich lze alespoň trochu vcítit (tedy, pokud vůbec chcete, že). Na konci si už ovšem tvůrci dovolili nalít divákovi do žil i trochu té optimističtější krve (i když nějakou tu hořkost přibalit nezapomněli) a samotný závěrečný záběr spolu s Liškovou hudbou je moc pěkný. Silné 4*, škoda toho až příliš čitelného příběhu a zbytečně moc šablonovitého Martince, jinak velká spokojenost. „Vy to máte dobrý, všichni, jako ve škatulce, tady je dobro, tady je zlo a uprostřed je čára, že? Ale já po tý čáře chodím! Rozumíš? Nerozumíš, viď? Vono to není v žádný příručce.“ (20.07.2015)

Kadár s Klosom zobrazili pred 57 rokmi život v jednej mestskej bytovke a medziľudské vzťahy v ňom omnoho realistickejšie, ako dnešní samozvaní scenáristickí géniovia slovenskej televíznej zábavy v pseudorealistickom a hypertrápnom Paneláku. Ak by podľa rovnakého scenára vznikol dnes film, bol by rovnako aktuálny, ako ten v roku 1957. Preto nemôžem dať menej, ako za plný počet. Nevidel som nijak zvlášť vysoké množstvo neorealistických snímok z 50tych rokov, ale koľko z nich má takto nadčasový scenár? Body navyše za skvelé realistické dialógy, niekoľko silných scén a sotva postrehnuteľný čierny humor. No a samozrejme za krehkú krásu Evy Očenášovej, s ktorou by som vychovával kľudne aj štyri deti. Je tu aj bicykel a malý pes, takže režiséri na taliansky neorealizmus odkazujú aj v detailoch. (13.07.2013)

"bud aspon trosku lidskej, jses pes" .) "ja se nikdy nicemu nedivim a nic neodsuzuju" "clovek se nekdy potrebuje tak na sebe zadivat a premyslet a byt sam ne?" "pripada mi to vsecko prilis pripravene, nez abych tomu mohl duverovat" "poslyste, nechtela byste si poplakat?" "hlavne, aby to byl clovek... a aby nebyl lekarnik" (02.08.2015)

protože jsem se toho roku,kdy film vznikl,narodila,byl mi blízký spoustou detailů....za všechny například takovou skleněnou (keramickou?) chlebovkou, kterou jsem tam zahlídla,taky jsme ji měli doma......líbil se mi i příběh,zpracovaný v duchu té doby......akorát se vloudila chybička - Hanička v mlékárně dostala hliníkovou bandasku,aby vzápětí,když vběhla do domu,upustila na schodišti smaltovaný jídlonosič :-) (28.03.2020)