Tenkrát v Hollywoodu

Nabízela se reflexe toho, že v kaskadérství je mnohem více opravdovosti než v herectví, ale nakonec z toho vyšel nepříliš sourodý kompilát různě fungujících scén, jenž přivede diváka do paralelního vesmíru, ve kterém Rob Zombie přijde o inspiraci a Chinatown končí happy endem. Nostalgický Quentin předávkovaný tvůrčí svobodou zase jednou tak, aby bylo vidět, že ví a zná a divák, který ví a zná, se tím mohl pochlubit. Škoda jen, že s Tarantinovým dramaturgem je to v posledních letech jako s elixírem mládí. Kdekdo po něm zatouží, ale on neexistuje.. (09.01.2020)

Od ´Jackie Brown´ zdaleka nejlepší film magora z videopůjčovny, i proto, že klasickou tarantinovku nepřipomíná, a že velký Quentin krvežíznivým tarantinovcům tak trochu vypálil rybník. Ti čekali typické krvavé morytáty, a dočkali se vyspělé filmařiny, kde Tarantino úsporně pracuje s tempem, nikam nespěchá, mazlí se s každou scénou, s každou replikou (scény se Sharon Tate v kině, či přemoudřelou holčičkou jsou TOP). V samém závěru se však BOHUŽEL Quentin utrhne ze řetězu a v přepáleném (doslova) finále nám všem zase ukáže, že za kamerou přeci jenom stojí ten starý dobrý morbiďák, snad abychom nezapomněli. Pomo tady píše o „báječném“ finále, pro mě bylo nejslabším článkem jinak skvělého filmu. Závěrem krátká poznámka: bylo by dobré aspoň trochu mít v povědomí, kdo to je (byl) Roman Polanski a Sharon Tate, a jaký měli vliv na popkulturu konce 60.let. Ne jako ta slepice v kině vedle mě, která to na konci glosovala slovy: „Co tam dělala ta blond blbka, když tam byla úplně zbytečná?“ ___ PS: Ty krásné plakáty s Rickem Daltonem měly úplně ten samý grafický nádech, jako postery ke spaghetti westernům, které jsou k dostání na Wrong Side of the Art. Jo, a škoda, že jsem hetero, jinak bych si plakát s Bradem Pittem z tohohle filmu pověsil na zeď v pokojíčku :o) (24.08.2019)

Tenkrát v Hollywoodu není Tarantinův divácky nejvtřícnější film. Je hodně osobní, rozvětvený, pro evropské (ale i americké) diváky neznalé kontextu 50s a 60s Hollywoodu nicneříkající. V každé ze 160 minut je vidět, jak je to pro Tarantina velice osobní. V době zavraždění Sharon Tateové mu bylo 6 let a žil v L.A. - a zbožňoval ty béčkové filmy a seriály, jimž dnes vzdává hold. A lze tvrdit, že ho ta událost, extrémně krvavá a dodnes nepochopitelná, trvale poznamenala. Tu éru nostalgicky spojuje se svým dětstvím a postava Tateové to v sobě všechno vystihuje. Nedivím se lakonickému setření novinářky, která ho na tiskovce obvinila, že je v tom filmu jen vizuální atrakce. Není, je to jedna z nejlepších Tarantinových postav, která ukazuje, o jak vyspělého a výjimečně nadaného autora se jedná - zatímco v minulosti všechny jeho postavy mluví a mluví, mnohdy až plácají, Tateová je silná v okamžicích, kdy nic neříká, usmívá se a prostě si užívá onu bezstarostnost Hollywoodu konce 60. let, která ji do jisté míry stála život. Počítání, kolik dialogů měli muži a ženy v tomto filmu, je pak vyloženou debilitou jisté části názorového spektra. Nedokážu odhadnout, zda je potřeba znát dopodrobna historii 50s a 60s Hollywoodu. Sám jsem po projekci spadl do wiki-králičí nory a dohledával si, kteří z těch lidí byli reální, co byly ty seriály/filmy zač a čím byli tak důležití, že je Tarantino ztvárnil. Povědomí o Mansonovi a Tateové má ovšem díky bulváru v podstatě každý, což je asi to nejdůležitější. Všechno ostatní jsou pomrkávání a odkazy pro znalé. Kromě naprosto krásného závěru (vyhýbejte se spoilerům!) mě nejvíce uchvátila sekvence na Mansonově farmě. Tarantino zde dotáhl do extrému svou úžasnou schopnost budování nevědomého napětí, jako to předvedl už u hospody plné nácků nebo to převáděl po celou dobu v Hrozné osmičce. Ta skoro čtvrthodinová scéna je svou gradací a hlavně zneužíváním diváckých očekávání naprostý top a těším se, až ji uvidím znovu. Podobně jako u Hanebných panchartů to bude vyžadovat druhé nebo i třetí zhlédnutí. Nejen, aby si člověk všiml všech nuancí a nápověd, ale aby byl už také připravený na to, co ho čeká. A mohl se tomu plně poddat. (Kolují zvěsti, že by mohl Tarantino na Netflix časem uvolnit o několik desítek minut rozšířenou verzi - sem s ňou, do toho světa se chce člověk prostě znovu vrátit, protože to je krásný svět šestiletého milovníka filmu). PS: Brad Pitt si to dává jako nikdy. (15.08.2019)

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... (01.10.2019)

Úchvatná rekonstrukce Hollywoodu a života v něm v osudovém roce '69. A také krásná pohádka o tom, co mohlo být a nebylo. Tarantino a jeho dětský idealizovaný pohled citelně znát, vybudoval si pro to období tímto filmem takový hezký monument. Ale naneštěstí jsem od filmu čekal něco víc než pseudo životopisný (a později až dokumentární) snímek o fiktivním herci a kaskadérovi v zlomových chvílích jejich životů, rozšířený o dlouhý fanservis hollywoodské tvorbě té doby. Brad Pitt a Leonardo DiCaprio ale zahráli své postavy s upřimným zápalem a bravurou a ostatní účinkující je dokázali příjemně doplňovat i ve svých minirolích (ačkoliv i přes výborné obsazení mě většina z nich nějak moc neokouzlila). To se samozřejmě netýká třetí hlavní postavy filmu, až mytologizované Sharon Tate, která Tarantinovi ztělesnila ústřední bod jeho představ o nevinnosti a kráse té doby. Margot Robbie ji zahrála opravdu kouzelně a nadživotně, jestli to nebyla její nejlepší role, tak určitě alespoň nejmilejší a nejradostnější. V závěru samozřejmě nezapomene režisér na svůj hlavní trademark, přepálené finále, ale tentokrát jsem cítil, že to bylo opravdu od srdce. Bavil jsem se v tu chvíli díky tomu toho možná víc než kdy předtím a při úplně poslední scéně definitivně ukápla slza. V tu chvíli jsem byl naladěn na přesně stejnou vlnovou délku jako režisér. Bylo nebylo. Teď zpátky na zem - kvalitu řemesla jsem už vlastně částečně zmínil, nějaké přehnaně fantastické záběry nebo kamerové parádičky jsem sice nenašel, ovšem s čím si Tarantino dal přímo neuvěřitelné množství práce, byla snaha přesně vystihnout atmosféru a ducha L.A./Hollywoodu v té době. Průjezdy ulicemi na cadillacu za poslechu tehdejších hitů, rádia, nahlédnutí do zákulisí hollywoodské tvorby a různé další odkazy, camea celebrit apod. Fantastický důraz na detail, bavilo mě to, ale jak jsem napsal, kvůli tomu nebyl prostor pro žádný pořádný příběh a některé scény se navíc táhly tak dlouho, až mě trochu ubily (ranč, western). Ale samozřejmě stále převládají spíše pozitivní pocity, vznikla nám tady nádherná pocta té době, ať už byla opravdu tak nevinná a pohádková nebo (spíše) ne. Nelze zazlívat, ve vzpomínkách je mládí téměř vždy jasné, plné barev a krásy a tohle byl pouze pseudo dokument. ;-). 8,5/10 (31.12.2019)