Tenkrát v Hollywoodu

Nebudem vypisovať siahodlhé analytické komentáre, všetko k tomu ako čítať nového Tarantina viacmenej povedal Matty. Takže len pár poznámok. V zásade pre zážitok z tohoto filmu potrebujete len vedieť, čo spravila Mansonovie família 9.augusta 1969 vtedajšej manželke Romana Polanského Sharon Tate a jej priateľom. Ak sú vaše znalosti filmu na vyššej úrovni, QT vám pripravil retro prechádzku Hollywoodom a televíziou 60. rokov, ktorú si užijete o to viac, o čo viac máte znalosti o filme tohto obdobia. Herecky to tu u mňa s prehľadom berie Brad Pitt, ten si to na plátne doslova užíva. Margaret Qualley chcem vidiet v ďalších filmoch. Ale hlavne, tento film sa podľa mňa stane najobľúbenejším filmom Erica Cartmana. 10/10 (19.08.2019)

Série scének, kde se člověk baví spíš tím, jak jsou fajn herci navlečení do legračních paruk a kostýmů, než tím, co se děje nebo říká. Zcela zbytečná mi přišla linie s Margot Robbie a to přestože nebo možná, a to by pro Tarantina bylo mnohem horší, právě proto, že člověk ví, co se tehdy skutečně stalo. Finále nijak nepřekvapilo, spíš příjemně potěšilo a pobavilo. Bez něj by to bylo o hvězdičku míň. (08.09.2019)

Devátý film Quentina Tarantina a v jeho způsobu vypravování se opět nic nezměnilo. Pravda, že samolibost trošku ustoupila a tak už tu nemáte 40ti minutovou scénu o ničem, jako tomu třeba bylo v Osmi hrozných. Pořád se ale jedná o přesně takový druh filmu, jaký můžete od Tarantina čekat. Délka tři hodiny, první dvě hodiny o ničem a posledních 40 minut nebudete u napjaté scény ani dejchat. Quentin si takticky přichystal další námět – Hollywood, ale ve skutečnosti je to opět Pulp Fiction na další způsob. Přijde mi, jak kdyby tento film byl takový opus magnum samotného Tarantina. Odkazuje na období, které zjevně má moc rád, ne-li z éry Hollywoodu nejradši – období westernů – a poukazuje na vše, co mu vytane na mysl. A je mu vlastně úplně jedno, jestli to období znáte, máte ty filmy nakoukané a zdali vůbec jste nebo nejste fanoušek těchto filmů. Jede si to prostě totálně po svém a fascinuje mě, kolik práce si s natáčením scének z různých filmů, s plakáty nebo jen se samotnými názvy vymyšlených filmů, musel dát. Z tohoto úhlu pohledu je Tenkrát v Hollywoodu neuvěřitelné dílo. Navíc i Leonardo DiCaprio a Brad Pitt je solidní dvojka do nepohody a tak ani nemůžou pravověrné fanoušky Tarantina zklamat. Pořád to na mě ale působí jako film, kde se sejde kopa herců, zablbnou si, nejvíc asi Leo a Brad. Vy máte pocit, jak kdybyste s nimi zašli na pivko, trošku jim vstoupili do života a v poslední části filmu se dočkáte tradiční tarantinovské akce. Ta je v tomhle duchu opět brutální ulítlá. Za mě nic nového pod sluncem. (13.01.2020)

Celé je to hodně retro s atmosférou 60. let a (spíš bohužel než bohudík) je to hodně cinefilní záležitost a Tarantino se čím dál víc vzdaluje běžnému divákovi. Prvních 150 minut je hodně roztahaných, skoro bez zápletky, jen spousta odboček, žvanění a budování atmosféry. Jasně, že se docela zasmějete, ale méně než u předchozích Tarantinů (a o dost méně než u Slunovratu:), ale taky tam bylo dost dlouhých scén, ve kterých nic vtipného nebylo a nechápal jsem, proč tam jsou. I písničky, na kterých Tarantinovy filmy vždy stály, jsou tentokrát nevýrazné. No, a pak je tu posledních 10 minut, které jsou naprosto super, ale nemohu o nich nic napsat. Pokud nevíte, kdo byla Sharon Tate, zcela vám unikne jedna rovina filmu (čti: budete se víc nudit) a hlavně vůbec nepochopíte posledních 10 minut. Divák, který se vyzná v kinematografii a historii (např. já!) a ví, kdo to byl, je celý film v očekávání toho, co se na konci stane (a stejně je pak překvapen). Celý film je takový Tarantinův sivý žertík s předlouhou expozicí, a byť je pointa zdařilá, těch 150 minut před ní zanechává spíš pachuť. (15.08.2019)

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... (01.10.2019)