Ad Astra

Uf - ty Pittovy monology jsou opravdu příšerné. Poslechne si tajemnou zprávu od Lee Jonese a jeho postava prostě MUSÍ v duchu nahlas říct "Tati, jaké tajemství skrýváš?" Nutnost verbalizovat a pojmenovat každou emoci, ačkoliv je jasné, že ji Pittova postava cítí, ony emoce značně podrývá a delegitimizuje, což je opravdu nešťastné. Gray patří mezi filmaře, kteří si zaslouží, aby když se děje nějaká pitomost, člověk počkal o pár vteřin déle než obvykle a přemýšlel, jestli může ta pitomost sloužit nějakému většímu účelu - u Ad Astra se ale nemůžu zbavit pocitu, že celý film je odevzdán sebedůležitosti, jež přechází v polopatičnost. Myslím, že o své lidskosti by nás Pitt přesvědčil i hraním, ne předčítáním monologů záživných asi jako ty textům, které musí Pitt předčítat otci (má to být nějaká paralela?) Nemám problém, že ten film pracuje s fyzikou a logikou vesmíru s dětskou naivitou dobrodružství Smolíkových. Nemám problém s tím, že je v něm pěstní souboj Brada Pitta s paviánem ve stavu beztíže. Takový už je život. Jde v tom asi hledat symbolismus lidského zápasu se svou přirozeností, že jo. Nicméně stejně se mi nedaří zbavit pocitu určité doslovnosti a banality, která všechny ty "chyby" prostě nezvládá legitimizovat. Když se člověk hodně snaží, snad si nějaká podivná rozhodnutí jde vyargumentovat - ale nakonec mám pocit, že se snažím obelhat sám sebe a aktivně ten film záplatuju. 50 % (12.12.2019)

Ad Astra trpí řadou dost zásadních fyzikálně-logických kiksů, nicméně nad tím jsem schopen přimhouřit oči, pokud film zaboduje ve filozofické, či psychologické rovině. A vzhledem k vnitřním proslovům hlavního hrdiny je vidět, že Ad Astra se o to opravdu snaží. Úspěšný je však jen zčásti. V hodnocení jsem rozpolcen, neboť samotné sledování vizuálně podmanivého a příjemně hypnotického vesmírného sci-fi si vždy maximálně užívám, jenže v pozadí mám ten pomyslný vykřičník, že tohle se obsahově příliš nepovedlo... 7/10 (22.12.2019)

Dovolím si citovat repliku z Muže z oceli, která sem padne jak ulitá: "Ty jsi odpověď, synu. Ty jsi odpověď na otázku, jestli jsme ve vesmíru sami..." Další film Jamese Graye, další maximální hodnocení. Ad Astra je výjimečný sci-fi snímek, a opět jeden z nemnoha pomníků žánru samotnému, protože tak krystalicky čisté vesmírné dobrodružství už se dnes vídá jen na stránkách 60 let starých knih těch největších klasiků mezihvězdné literatury. Jinak bych na základě nejen zdejších komentářů rozhodně nečekal, že to celé bude mít tak strhující průběh, kdy jedna infarktová situace střídá druhou, a na oddech v podstatě není čas. Sunshine a Gravitace spolu měli dítě, a výsledek se na filmových databázích pohybuje v modrejch číslech, tomu říkám ignorace. (26.12.2019)

Marketingové štúdio nás zase raz poriadne napálilo. Ad Astra nie je v žiadnom prípade prvoplánovo diváckym dielom. Omnoho viac sa hodí do programov klubových kín. Najviac mi pripomenul Soderberghov remake Solarisu. Avšak formou, ktorá má veľmi blízko Terrencovi Malickovi. Určité pasáže si budem na domácom nosiči určite často prehrávať a aj základná myšlienka mi prišla dostatočne podnetná. Aj keď nie je nijako originálna a v úplnom závere až príliš polopatisticky podaná. Ale inak mi to veľmi sadlo. Vyzerá to krásne, Pitt hrá ako o život a atmosféra je skvelá. Problém je opäť v Greyovi, ktorý dodal mimoriadne kvaltný film, ale k dokonalosti a výnimočnosti mu opäť niečo chýba. 8/10 (18.09.2019)

Krása vesmírná a la Heart Of Darkness/ Apokalypsa se špetkou záhad starých Twilight Zone a ve vztahu otce se synem, přičemž celé to podpírá jeden ze zatím vůbec nejlepších Bradů Pittů (ne-li ten nej) a pak ještě při-umocní starý Tommy Lee. Nebyla úplně ta "emocionální sci-fi" ve stylu, co jsem asi mlhavě čekal, nicméně spokojenost - přesah a zážitek to byl. Mám ten pocit, že pro někdy příště bych si našel ještě víc. Jo dej se hodit na meditativní vlnu, nebo na to vůbec nelez. (29.09.2019)