K smíchu

Jednotlivé dějové linie se utápějí v klišovitě znázorněné životní mizérii a měl jsem pocit, že jsem to mnohokrát viděl. Připomíná to tragikomické ságy o disfunkčních rodinách. V dialozích se objevují se přechytralé nepřirozené hlášky. Postava Jeffa je napsána jako přecitlivělý umělec s přebujelou imaginací, s ambivalentní unikavou povahou. (24.12.2018)

Pozorujeme hroucení hlavního hrdiny v přímém přenosu. Jim Carrey musel být rád, že má roli, kde předvádí víc než jenom škleby, a tak HRAJE. No, a podle mě přehrává. ____ Postupně vysvítá, že všechny postavy jsou vlastně nesympatické, zlé, sobecké a nepříjemné. Mě takový svět nebaví a ani nevěřím, že takový skutečně je (aspoň ne kolem mě). Dala jsem jen první řadu, další už nepotřebuji. A ani ten dětský pořad, ve kterém se to odehrávalo, nebyl sympatický (snad až na komikoně a možností, jak toho kostýmu využít). SHRNUTÍ: Deprese a deziluze. (26.05.2020)

Reálně-absurdní, hořko-sladký, mrazivě-hřející, temně-barevný, optimisticko-pesimistický, nadějně-beznadějný, láskyplná krutost, snová radost, přes všudypřítomnou bolest. Ne každý skousne Gondryho fantazie. Ne každý má rád Jima. Já můžu oba. A Jima? Toho pokládám za jednoho z nejlepších protagonistů, kterého jsme měli možnost poznat. Jeho Muž na Měsíci je jedna z nejkrásnějších rolí, která vznikla a tady mě dostává opět. Jak často říkám: obsadit excelentního komika do vážné role je teprve biják, který chytí za srdce. V těchto případech je vidět, jak jsou mnozí, (divákem často shazovaní) komikové talentovaní a výjimeční. Ať už je to Robin Williams v Čas probuzení, Adam Sandler ve Volání o pomoc, Bolek v Zapomenutém světle, Bohdalka ve Fany nebo Jim Carrey ve K smíchu. (21.10.2019)

1. série - 70% - Dlouho jsem žil v přesvědčení, že půlhodinové dramedy od stanice Showtime zůstaly nenávratně zamčené nějakých deset let zpátky. Dave Holstein (ne náhodou jeden ze scenáristů skvělého kousku Weeds ze stejné televizní stáje) se rozhodl, že tuhle díru na kabelovém trhu zaplní, ale vzal to snad až moc velkou silou. Hořkých chvilek je totiž daleko víc, než těch sladkých, hranice mezi zvláštním a divným se celou sezónu povážlivě třese a několikrát i zlomí. Tak jako se několikrát odehraje scéna, o které jsem nikdy netušil, jak moc jsem ji potřeboval vidět, mnohem častěji se objeví nějaká, kterou jsem rozhodně vidět nepotřeboval a nechtěl. S hodnocením si moc nevím rady, protože i přes výtečného Carreyho a moje oblíbence Judy Greer a Justina Kirka ve vedlejších rolích je to se sympatiemi k ústřednímu chlapíkovi slušně na štíru. Stoupající intenzita jeho epizod a zmatků zneklidňuje, čekání na pořádný zlom slušně napíná, ale po posledním díle (jakkoli perfektně vypointovanému) nějaká moje část proti všem seriálovým zvyklostem ani nechce pokračovat dál.  2. série - 85% - Odstup od neuchopitelných výjevů směrem k dramatu. Občas poťouchlému, častěji pak překvapivě smutnému, ale hlavně dobrému. Carrey se navíc v téhle roli definitivně našel a právě Jeffova zranitelnost mi opakovaně vháněla slzy do očí. Krásný úkaz, kdy seriál odchází (byť nedobrovolně) po své nejlepší epizodě. (25.08.2020)

První série mě svojí nápaditostí a chytrým míšením dost depresivních témat s černohumornými vsuvkami vyloženě nadchla, druhá naopak s příklonem k ještě větší depce s výraznými změnami charakterů postav už ne. U druhé série mi totiž přijde, že se celý původní koncept rozpadl a vydal zvláštním, mysteriózně-fantasy směrem, ze kterého bych jinak byl nadšený, ale tady jsem mu na chuť jaksi nepřišel. Poslední epizoda je sice povedená a filmařsky se to celou dobu drží na obstojné úrovni, ale jinak mě druhá série zklamala. Ony vůbec jsou obě série tak odlišné, až si říkám, jestli se příliš nezměnil tvůrčí tým, jak to celé bylo naprosto jinde... Škoda, protože tím seriál celkově dost ztrácí. A přitom tu Carrey dostal roli na tělo... Podrobněji u jednotlivých sérií a epizod. 3* (29.01.2024)