Dům k pověšení

Kusturica vyčaril svet cigáňov, vášne, absurdné scény, nepostrádateľné zvieratá a tragédií. Herci temer všetko amatéri. Skvelá muzika Gorana Bregoviča. A treba pogratulovať k Českému vyznameniu Za zásluhy, jednému z najlepších absolventov FAMU. O to viac, že jeho meno sa pre jeho politické názory dnes nenosí. Starosvetsky – klobúk dolu. (15.11.2019)

Svojský, nenapodobiteľný Kusturicov štýl je prelievanou zmesou balkánskej nátury, podobne zachytenej, ako v českom prípade Menzela, ktorý rozumel ľudovému prostrediu a všetkým jeho nedostatkom a živočíšnej, poeticky vyobrazenej rovine Jakubiska v prípade slovenských filmov. Dom obesenca je skvelým príkladom nesplnených snov vidieckej súdržnosti, osobných a rodinných zlyhaní a hodnôt prevrátených rokmi a skúsenosťami. Tak, ako vzlietla nad oblakmi Hatidžina strecha nad hlavou, tak sa za pár drobných výhod pomedzi prsty vytratila dôvera a láska celej famílie. Výborné sú i zvyšné podobenstvá. (24.02.2018)

Úžasný snímek. Potřeboval jsem zase jednou vidět něco z jiného světa. Tentokrát to bylo ze světa intenzivních prožitků pro daný okamžik, který není tak, jako u západního člověka individuální 'předností,' ale kulturním předpokladem. Kultura je v tomto ohledu ve filmu živá, vrstevnatá a fascinující. Se svými vlastními principy a kakofonií odstínů morálky, dobra, zla, štěstí ale i vnímání času sestávajícího z po sobě následujících 'nyní,' rozporuplné emotivnosti, úcty, pokory, lásky a nenávisti. Je hrozně smutný, jak moc si většina lidí neuvědomuje sílu a celistvost odlišnosti a hodnotí její projevy slovy jako 'horší/lepší' nebo třeba 'primitivní/vyspělá,' a navíc redukuje proměnný až to bolí. Člověk si nemůže dovolit soudit, dokud není schopen si připustit jak moc opravdu (ne)chápe. Tento film samozřejmě není dokumentem. Je to konstrukt. Popularizující gadžovina. Svou komplexní výpovědí je ale překrásný. Otevírá oči, asi ani ne ve smyslu prozření do reality tématu, ale rozhodně ve smyslu přístupu při vytváření náhledu na cokoliv těžce uchopitelného obecně. O tom, s jakým mistrovstvím Kusturica dokázal zachytit nejen tuto obecnou rovinu, ale i konkrétní příběh hlavního hrdiny, a to krásně svérázným rukopisem se symbolikou vyvolávajícím mrazením a černým humorem, ale i hravostí, ať se rozpovídá někdo jiný. (25.03.2012)

Keď si postupne napozerávate Kusturicove filmy, tak vám začne dochádzať, že v podstate točí stále ten istý film dokola. Keď sa nad tým hlbšie zamyslíte, tak zistíte, že je to úplne jedno a že možno je to tak aj dobre. Mladý milujúci sa párik hľadá miesto vo svojej nekonformnej spoločnosti a v prípade Domu obesenca netušíte, kam ich ich snaha môže dohnať. Alebo kam vyústi na prvý pohľad nezmyselný nadprirodzený prvok. Neverte poradiu žánrového zaradenia kúsok hore, je to presne naopak a v oboch prípadoch sú žánre dohnané na maximum. Kusturica nie vždy dokáže zamávať s divákovými emóciami, viac sa mu to darí s humorom, ale v tomto prípade som sa cítil na konci skutočne vnútorne "pohnutý". Možno bude viacerým prekážať trochu prehnaná dĺžka, ja som si však na sebe uvedomil, že čím dlhšie trávim čas s hrdinami zaujímavých príbehov, tým viac mi prirastú k srdcu a čas tak nehrá žiadnu úlohu. No a nesmieme zabudnúť na neskutočnú goticko-renesančno- barokovú fotogéniu talianskych miest. (30.01.2014)

Cikánská duše je velká... tak velká, že vedle sebe nesnese duši žádnou jinou. Kusturica zachycuje snad všechny cikánské stereotypy, a činí tak s kouzlem sobě vlastním. Obzvlášť když naplno popustí uzdu fantazii, oddá se svému magickému realismu, a nebo roztáčí kola absurdního humoru, je Dům k pověšení luxusně zábavným filmem. Když dojde na deprese, nihilismus, a ošklivou šeď západního světa... not so much. U malých lidí a malých témat je Kusturicovi nejlépe, a čím méně toto budete vnímat jako kritiku kapitalismu a západu, který všechny zkazí, tím lépe vám u filmu bude. (10.01.2019)