Zoe

Drake Doremus sa opäť sústredí na vzťahy, city, emócie. Vsádza do sveta technického pokroku - takzvaný syntetickí ľudia sa stávajú čoraz dokonalejšími a hranica medzi nimi a ľuďmi je veľmi tenká. Vytvára, ako vždy, osobitú atmosféru - tentokrát je všetko snové, pomalé, omamné, aj vďaka hypnotizujúcej hudbe. Dokážu roboti cítiť? Zamilovať sa? Alebo je to iba veľmi reálne pôsobiacia substitúcia? Léa Seydoux je nádherná a svojím čarom dotvára celý film. Doremus však načrtol aj fascinujúcu paralelu ľudských citov, zúfalej túžby milovať. Vytvoria kvôli tomu drogu, ktorá má navodiť pocity prvej zamilovanosti. Po jej odznení zostáva iba prázdnota - túto dejovú líniu však nedoťahuje dokonca, je skôr pozadím celého príbehu. A tak mám znovu pocit, ako aj pri predošlých filmoch pána režiséra, že svoj potenciál stále ešte skrýva. Akoby ho nechcel ukázať svetu! A tak zostávam pri tesných troch hviezdičkách, i keď sa ma snažil presvedčiť aj mojou obľúbenou skupinou, ktorá tu zahrala rovno dvakrát. (25.07.2018)

Sice něco takového už tady bylo, ale i tak Zoe funguje celkem dobře, moc nenudí a má sympatické postavy. Sice hodina čtyřicet pět je až příliš a celý ten film se zbytečně táhne, ale zase je to docela dobře natočené a jak už jsem psal - moc to nenudí. Taky je zde velmi dobrý soundtrack a hlavně se mi líbila ta ambientní skladba v úplném závěru. Ještě musím pochválit obstojné vedení příběhu a to občasné filozofování zde taky není na škodu. Celkově mi Zoe docela sedla, sice na víc jak 3* není, ale jinak to ujde. Stylem, jakým je to natočené, mi to trochu připomnělo filmy Mika Cahilla, ale největší prdel je, že všechny filmy, co se o jeho styl snaží, jsou nakonec lepší než ty od něj). 3* (17.05.2020)

Studené jak čumák robotického psa. Love story mezi tvůrcem a jeho umělým výtvorem (trochu incestní, ne?) je mělká a roztáhlá. Spíš jsem z toho měla dojem, že je to o chlápkovi, který začne ze vztahu couvat ve chvíli, když se ukáže, že jeho vyvolená má i nějaké ty chybky (což se v životě děje velmi často, bez ohledu na to, jestli dotyčná je robot, mimozemšťan nebo obyčejná holka). A místo ženy (androidky) pak dá přednost jiné, která s ním jen spí. Ve filmu je to doslova, ale vyznívá to nezáměrně ironicky. Snímek se vyznačuje dlouhými záběry na polocelky a detaily hrdinů – hodně suchopárné. Otázku, co je to vlastně lidství, film jen lacině nadhodí, ale nijak neřeší, natož aby přišel s vlastní odpovědí. Pokud vás zajímá tohle téma, tak líp se k němu postavil i Frankenstein. SHRNUTÍ: Kterak si vyrobit přítelkyni. (24.03.2021)

Pripomenulo mi to filmy Andrew Niccola. Komorne sci-fi zalozene na myslienke a postavach. A ten sci-fi balast okolo len dotvara prostredie v ktorom sa pribeh odohrava. Lenze mi to pripadalo az prilis chladne, aby ma zaver dostal do emocionalne kolien. A ani ta myslienka nebola az tak uchvatna. 5/10. (28.03.2019)

Filmy o vztazích mezi roboty a lidmi mě baví. Zejména pokud jsou takové filmy pojaté artově, lehce melancholicky a těžce romanticky. I když zas tady té romantiky bylo tak nějak přiměřeně, takže to nijak nerušilo výsledné vyznění filmu, kdy lidé berou jakousi tabletku, aby si přivodily. Fajn linka byla i ta se syntetickým veřejným domem s Christinou Aguilerou v ústřední roli. Sakra, nevím, jak moc byla přikrášlená, ale vypadala naprosto roboticky! Jo, mně se tohle líbilo a je to jeden z těch filmů s robotama, který si za pár let klidně pustím znovu. (25.03.2019)