Joker

Ano, v podstatě je to banální a v až překvapivě mnoha ohledech méně sofistikované než jak se to tváří (krom ryze geniálního nápadu se smíchem a finální "relativizace"). Ano, je to v citování/následování scorseseho předobrazů v podobě Taxikáře a Krále komedie až příliš okaté a důsledné, než aby to šlo považovat za klad. Ano, nepřekvapí to průběhem či vyústěním. Ovšem zároveň se nedá popřít, že to co Sher dělá s kamerou, Guðnadóttirová s hučivou (ne)hudbou a především Arthur Fle... Ehm, Joke... Ehm, Phoenix, to dohromady dělá snímek, který znepokojí, zadře se pod kůži a nevyprchá s náběhem závěrečných titulků. A to dokonce i bez omluvné obezličky "v rámci komiksových filmů". Což není vůbec málo. (04.10.2019)

Strhující studie upachtěného snaživce a otloukánka. I když zprvu vystupuje jako „vysmátý” klaun v morálně a sociálně se hroutícím městě. Propast mezi smetánkou a obyčejnými lidmi je hlubší a hlubší. On musí brát podřadné joby, občas mu při čísle mezi dětmi na nemocničním oddělení vyklouzne revolver, byt sdílí se svou nemocnou matkou a živí v sobě jeden velký sen: být bavičem ve vlastní stand-up show. Ulice šedivého Gothamu ho ale od jeho snu vzdalují a zasazují mu jednu ránu za druhou. Stejně jako lidé okolo, kterým je pro smích, přitom se mají jeho vtipům smát. Než se z něj ovšem stane ikonický záporák, dojde k několika zajímavým zvratům, které jej dostanou na naprostý okraj. Ruku v ruce s tím jde skutečnost, že ti mocní a bohatí začali pošlapávat oblast duševního zdraví a problematiku celkově zanedbávají a nehodlají do ní sypat peníze. A náš antihrdina tak ze statusu „ten s psychickou poruchou” přechází na „toho s neléčenou psychickou poruchou”. A pak se stane cosi v metru (výborně mrazivá sekvence) a už není cesty návratu. Obzvlášť když ještě rozpoznává lži v rodinné historii. Režisér Todd Phillips chtěl po několika komediích zkusit něco serióznějšího, nicméně své Týpky a zbraně odvyprávěl hrozně nezajímavě. Joker je naopak trefou do černého (i když některé pasáže jsou zbytečně moc doslovné). Je špinavý, je drsný, psychologický a nesází na velké akční scény. Zdaleka nejde o snadnou podívanou pro typického comicsového diváka. Snímek o zrodu jednoho monstra vyniká nepříjemnou atmosférou, nabízí několik syrových momentů (kupříkladu skvostná scéna v bytě při návštěvě dvou bývalých kolegů) a nápaditých detailů. Phillips nechává prostor divákům na to, aby si sami interpretovali vývoj hlavní postavy. Na ní pak vše stojí. Sledovat Phoenixův herecký výkon je skrz naskrz vyložený požitek. Výrazně zhubnul, jeho nezvladatelné vlny smíchu jsou děsivé, gesta naprosto přesná, zlomenému hrdinovi věříme prakticky každý detail. Herecký Oscar bude ve správných rukou. (03.10.2019)

"Promiňte, že se směju, jsem nemocný." Jsem moc malej masochista na to, abych se dokázal dvě hoďky bavit depresivním přerodem šílenýho magora s nepříjemně skřehotavým smíchem ve slavnýho šílenýho magora s nepříjemně skřehotavým smíchem. Kromě deprese mě ještě docela zaujala ta nekonečná nuda a hlavní hrdina chladnoucí v ledničce. To asi někdy zkusím. A taky chci vyzdvihnout show Murrayho Franklina, protože to bylo jediný místo, který mě na chvíli donutilo přestat zívat. (07.10.2021)

Naposledy jsem se u Žolíka takhle otravoval, když jsem ho musel hrávat se svou devadesátiletou senilní babkou. No jen si to představte. Nepohodlná tvrdá židle v zatuchlé kuchyni s mdle blikající žárovkou v hnusně kýčovitém květinkovaném stínítku a každá hra, k níž zásadně servírovala kefír, trvala minimálně dvě úmorné hodiny. Vždycky, když lízla kartu, dvacet minut na ní upřeně čuměla, přičemž jí ještě tak pětkrát spadla, a jakmile jí docvaklo, že jí přišla karta do postupky, vytáhla zuby a začala se sáhodlouze hystericky chichotat. Ale tu senilitu předstírala tak dokonale, že jsem jí to žral i s navijákem a ani si nevšiml, že fixluje a mění si pod stolem ty spadlé karty ... Je to, jako by někdo uplácal původ Ironmana tak, že by ho 120 minut natáčel, jak se zaníceně přikousnutým jazykem v garáži letuje turbomotor. Chápu, že žánr přiblblých omalovánek pro dyslektiky je již kompletně vylízaný a točí se jen furtdokolové přiblblosti s jednou a tou samou mluvící bubuhlavou z vesmíru. Ovšem obrátit to, ve snaze být jiný, o 180 stupňů zády k nezletilým retardům a přirozením směrem k artovým hnědopichům nebo psychiatrickým nedoukům a snažit se udělat z pokleslého homixu sice přesnou a sofistikovanou, nicméně dokonale hemoroidohostilní a až prudivou dizertačku z progresu psychopatologického chování, přičemž skoro nepustit pacienta z laboratoře dělat bordel mezi lidi, to jeden může klidně skončit s pérem v hrtanu nějakého olupeného rozumbrady poté, co ho během ňoumovitě neohrabané felace kopne nějaký náctiletý potrat dělnických rodičů vztekle do prdele, a znuděný verbal qůli alespoň troše rozptýlení ještě přirazí celou tu povedenou trojku xobě. Když si zkomatizovaný divák po tom martýriu trochu rozhýbe strnulé půlky a kreativně se zamyslí, kolik psychopatických vyfikundací mohl Žolík během své cesty k totálnímu jebnutí v kuli navyvádět a jak to mohl být, namísto nudného vědeckého čumění do akvárka na vyšinutou laboratorní krysu, sofistikovaně zábavný film, nezbývá mu, než zoufale praštit hlavou do zdi a začít se afektovaně chechtat nad těmi dnešními prudce heterofobními a deviantně nudofilními dvaadevadesáti procenty. Jediným opravdovým zážitkem z této prudy je výkon Popelečního ptáka. To, co se mu odehrávalo v xichtě během přechodů mezi při- a nepříčetností z něj jednoznačně dělá jednoho z nejlepších herců současnosti a byl jednoduše mistrovský. Ale mistrovský byl i ve filmu Mistr a sebelépe zahrané psychotické etudy v nekrotizující úmornosti pro přechytřelé či stádově přibečující milovníky kakaa prostě komplexní bič z hoven neupletou. (03.10.2019)

Nejhorší na tom mít duševní poruchu je to, že od vás lidé očekávají, že se budete chovat, jakobyste ji neměli. Tenhle citát neuvěřitelně vystihuje i film samotný. Emoce se u mě střídaly z "chlape, bože, buď normální!"( i když si samozřejmě uvědomujete, že za to ten člověk nemůže) na "chudák, lidi jsou zmr*i, proč ho nenechaj na pokoji?". Upřímně přiznávám, že z dlouhých chechtacích scén mi bylo nepříjemně a většina filmu mě absolutně nebavila, chvílemi mi dokonce "bylo trapně". Když už jsem se po hodině a čtvrt, kdy jsme na sebe s přáteli zmateně koukali ve stylu "co to sakra je", rozhodla, že prostě zbytek filmu prospím, konečně film začal mít grády. Takže ano, 45 minut z celého filmu je skvělých. A Joaquin je nepřekonatelný po celou dobu. Klobouk dolů i pokud je pravda to, že se s tou rolí uměl vyrovnat, protože já nechápu, jak takovou zvrácenou mysl může zahrát vyrovnaný člověk. Nicméně ve mě film zanechal hrozný zmatek. Jakožto DC fanoušek, který upřednostňuje temné a o něco méně mainstreamové DC před Marvelem (skvěle to vystihl POMO ve svém komentáři), jsem šla na komiksový film. Tohle s komiksem kromě jmen bohužel nemá moc společného, opravdu jde spíše o psychologické drama. A i přes výbornou druhou polovinu filmu a Joaquina ale lepší hodnocení nedám, bohužel. (22.10.2019)