Ema

Dívka, která si hrála s ohněm... v rytmu reggaetonu. Larraín si nikdy moc nezakládal na zápletkách. V Emě na příběh a vývoj víceméně rezignoval. Ani Ema nežije pro velké příběhy, ale pro přítomný okamžik. Následky ji nezajímají. Může se stát cokoliv, nemusí se stát nic. Ve skutečnosti se skoro všechno podstatné odehraje až v parodicky přestřeleném melodramatickém závěru, který zejména naplňuje naši potřebu uspokojivého konce (spíše než aby dával smysl v kontextu předchozích minut a vykreslení postav). S tím, jak se osamostatňuje od partnera, začíná hrdinka žít tak, jak je film vyprávěn – zcela svobodně a podle vlastních pravidel. Raději než slovy, která v sobě mají zvláštní divadelní umělost (podtrženou frontálním snímáním dialogů), komunikuje svým tělem. Když tančí, když se s někým miluje, když chodí z místa na místo a kamera ji všude následuje... Larraín nám pomocí různých rytmů, pohybů a barevných kontrastů umožňuje se na ni napojit, zažívat společně s ní slast z emancipace i obavy z rodičovství. Zároveň její mnohdy zvláštní a nesnesitelné chování neomlouvá ani ji za něj netrestá. Dopřává ji stejnou volnost jako divákovi, kterého nikam nevede a k ničemu nenavádí. Díky tomu jde o film, který vás buď strhne a uchvátí (můj případ), nebo vás bude neskutečně iritovat, protože si budete případat ztraceni. 80% (02.05.2020)

Chápu, že tento film nebude pro každého, protože dějově je téměř na nule a spíš tak jako sonduje život svobodomyslných lidí, kteří zastávají motto Carpe diem a je jim jedno pokud svými činy někoho zraní. Hodně to zavání dnešní modernistickým LGBT přesvědčením a v podstatě se tady ničemu meze nekladou a zdejší postavy žijí absolutně bez předsudků. Ač se tomu sama divím, Ema mi sedla velice dobře a Larraín se mi trefil náladou a atmosférou přímo do noty a potěšilo mě i taneční a hudební pojetí filmu, který ve mně trochu občas evokoval nedávný Climax. Pro konzervativní diváky asi nevhodný film, protože morální hodnoty se tu opravdu zastání nedočkají. Pro mě ale asi druhý nejlepší zážitek z (TADY VARY) . (02.08.2020)

Keď som si v obsahu prečítal „nebezpečně smyslný“, mal som hneď obavy, že to pôjde buď do porna alebo do nevysporiadanej sexuality typu šukám všetko čo príde. Podozrenie ešte viac vo mne vzrástlo, keď som uvidel hlavnú herečku, nejaký podivný hybrid, ktorá spadol do nádoby s peroxidom. Nakoniec sa mi to všetko potvrdilo a vlastne len ide o ďalší film, ktorý stanovil rovnicu: emancipácia žien = LGBTI, v tomto prípade ide o dôraz na písmenko B, keďže Ema šuká všetko, čo sa hýbe aj nehýbe. Inak si svoj čas vypĺňa aj tanečkami štýlu šaman v značne ópiovom stave. Film pôsobí akoby ho vygrcol Gaspar Noé a vykradol nejaké party z Almodóvara. Horda rozumbradov to síce bude vydávať za umenie a dokonca sa tu niektorí na tomto portáli tešia, že film "rozsekal tradičnú rodinu". To by som chcel vidieť, z akej rodiny pochádzajú takíto týpkovia. (25.08.2020)

Trauma v netradičním pojetí. Od Larraína jsem ještě nic neviděl, ale jeho Ema je slušná šleha, která rezignovala na tradiční dějové zápletky a postupně spíše zpětně odkrývá, co se dělo a proč, co zasahuje do přítomnosti... Ema to vše bere, jak se to před ní objeví, a pak se poddává rytmu věcí a tanci a říká to, co zrovna cítí v daný moment a jedná, jak zrovna chce, film končící tak idealisticky, že si to stěží dokážu představit, po všech těch volbách a scénách. Zároveň celou dobu Ema nezapadá do škatulek, jak je řečeno i ve filmu, "nechci sex, ale emoce", nechce víc, než skutečnou intimitu... Tohle je tak příznačně doporučeno (An). (...) Někdy to, že někoho milujete vlastně tolik neznamená, vaše závazky. Vztahy jsou komplikovanější, než to, že někdo někoho miluje, nebo, že mu to podepíše... a často lidi vzájemně sobě sami za to nestojí, někdy si za to nestojí i když jsou ve vztahu a někdy si za to nestojí, protože jim nestojí. Je to vtipný, ale jakkoliv se na to podívám, vždycky dokážu najít mrdu chyb a důvodů ke konci na jakýmkoliv vztahu... a tak si říkám, co vlastně nakonec lidi může držet dohromady? Teď si říkám, že lži a nebo třeba dítě... ale určitě ne nějaké svatá loajalita... ta je jen známkou přítomnosti strachu. Strachu ze skutečnosti, z reality. Schovej se do díry, pokud chceš, ale netvař se pak, že je to cokoliv jiného, než strach z pravdy. Emoce tu jdou pod povrchem v pomalu plynoucím jihoamerickém stylu a ve fajnových tanečních sekvencích, stejně jako plíživě podmanivé vizuální sex scény. Ne film pro každého, ale má slušnej ponor. Dostávat věci za použití svého sexy ženství je pro některé nutnost, pro některé rozmar, Ema tohle příliš neřeší a vyspí se tu prakticky s každým a snadno si to i odůvodní, aby si v závěru dala dlabanec a řekla všem "Robím si čo chcem, hej.". Pár let zpátky jsem viděl podobný snímek, o tanečníkovi z Mexika, 'Ya no estoy aqui' (I’m No Longer Here), kde měl týpek nejšílenější sestřih, co jsem kdy ve filmu viděl. Ema: 7/10. Not bad. (07.01.2024)

Hodně jsem se bál, že to bude jen další story o holce, která svoje trauma ze ztráty dítěte (dozvíme se to hned na začátku, tedy žádný spoiler) zahání sexem a tancem na parties. A ono to nakonec nabralo úplně jiný směr, ač souhlasím s Mattym, že to bylo přepálené a nelogické, přesto vlastně lepší závěr, než kdyby to byla tradiční banalita s poselstvím "sex a večírky nenahradí rodinu". (07.07.2020)