Oni a Silvio

Popisek "životopisný" v případě téhle zbytečné a obsahově vyprázdněné vyhoněniny pobavil. Po hříchu to však byl jediný zábavný moment, neboť obecně snímek nefunguje v žádné z myslitelných rovin či kategorií. Alespoň pokud to berete tak, že film jako médium má člověka (jakkoliv) obohatit. Bohužel, Sorrentinův poslední kousek mi spíše něco vzal. 1/10 (za scény s manželkou). (13.12.2018)

Nejde nemilovat film s tak neuvěřitelnou koncentrací krásných holek. Klidně jich tam mohlo být ještě víc - a současně by to mohlo být tak o hodinu kratší - a bylo by to svým způsobem dokonalé. Božský byl zcela jistě lepší - a vážnější - film, ale tento se mi asi soukromě líbil víc coby sled opulentně krásných záběrů. Paradoxně nejvíc mě to ale bavilo v první části, než na scénu nastoupil sám Berlusconi - snad protože mi postava Sergia, podivného chlapíka (v dokonalém hereckém ztvárnění Riccarda Scamarcia, mého italského oblíbence), který se Berlusconimu snaží vetřít do přízně, přišla možná zajímavější než samotný Berlusconi - ten mi zde v mnohém připomínal našeho Babiše - tomu často zmiňovanému přirovnání se člověk prostě nevyhne - tím, jak se zde jeví prázdný, dokonale přizpůsobivý, a vlastně zcela necharismatický a nezajímavý - v tomto ohledu za dva vrcholné momenty filmu považuji dialog se Stellou - 20 letou dívenkou, která jako jediná před Berlusconim neroztáhla poslušně nohy a naopak mu otevřeně řekla, jak je trapný - a potom scénu, v níž mu manželka Veronica oznamuje, že se s ním rozvádí a do očí mu metá zraňující invektivy, které v ní zrály dlouhá léta (naprosto mistrovsky napsané dialogy) - v těchto dvou momentech se naplno odhaluje, jak odpudivá figura ten člověk je, ačkoli dodnes z jakýchsi iracionálních důvodů celé řadě lidí - a nejenom v rodné Itálii - imponuje. Přijde mi hrozné, že dnešní doba takové lidi vynáší k moci, zatímco měli dávno sedět ve vězení. Výtečný film, který - kromě svých nesporných vizuálních kvalit - skýtá mnoho látky k přemýšlení. (11.05.2019)

Velmi zajímavý snímek, který trochu vykrádá Vlka z Wall Street a přitom zůstává plně typicky Sorentinovská. Spousta krásných a vtipných přitom zároveň smutných záběrů. Film je jakoby rozdělen do dvou částí, přičemž mají spolu pramálo společného. Délka neodpovídající, ale přitom ve výsledku stále efektní film, co řekne to co má a moc nenudí (krom natahovaného konce). Herecky brilantní, hudba též skvělá, Ikdyž na Mládí nemá. Za vidění film rozhodně stojí, ale podruhé už si to narozdíl právě od Mládí nepustím....70%. (14.01.2019)

Pustil jsem si to jako nějaký provinční film nevědom, že to natočil mistr Sorrentino a už na úvodní scénu fascinovanou obrazovkou jsem byl také fascinován zajímavým nápadem. Bylo to požitkářské, ale celkově to není tak soudržný příběh jako v jiných jeho filmech. Spíš o jednotlivostech. V první části je to přehlídka sladkého života a obrázek pokřivených charakterů, cynických týpků, kteří jsou Berlusconimu podobní, ale ne tak schopní, mejdanů s otrlými kráskami, striptýzu, kokainu a pokoutních obchodů s veřejnými zakázkami za sex, ochotných provinčních krásek a místních šíbrů propojených vidinou, jak se proderou výš, do centrály, do Říma, až k Němu. S příchodem Servilla vyjde slunce. V sedmdesáti je až dojemně směšný pěstitel dojmu „věčného mladíka“, který chce zpátky k moci. Pohodlné zahnívání se mu až fyzicky zajídá. Místy by filmu slušel spíše seriál. Jeho osamělost není největší objev kinematografie. (20.04.2020)

Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% (30.10.2018)